Nemám uzavřený rok 2019 ani cíle pro rok 2020

Nemám pořádně zrekapitulovaný rok 2019 (natož celé desetiletí), ani jasně definované cíle pro nový rok 2020. Je to špatně? 

Nejdřív jsem se cítila trochu provinile. Pak jsem si ale uvědomila spoustu věcí. Možná i vy je potřebujete teď slyšet.

Nejdřív jsem se cítila trochu provinile

Nejdřív jsem se cítila trochu provinile. Celý prosinec se na mě valily články a posty o rekapitulaci – všichni rekapitulovali a někteří i radili, jak rekapitulovat a proč. Mně se ale do toho nechtělo. Pozorovala jsem, co že se to ve mně děje.

Nakonec jsem rok i trochu zrekapitulovala, ale jen trošku, dokud mě to bavilo  (trochu sama, trochu s rodinou, pracovní rovinu jsem zatím moc nerekapitulovala). Měla jsem trochu výčitky svědomí, že se tomu nevěnuji víc, že by se to „mělo“. A když jsem zjistila, že skončilo dokonce desetiletí a „mělo by“ se tedy rekapitulovat i ono, ještě víc se mi přitížilo.

Do ničeho jsem se však netlačila. To je jedna z věcí, ve které jsem významně pokročila (možná právě za to poslední desetiletí – tak jestli budu někdy rekapitulovat celé desetiletí, tak si to tam napíšu ;)). Vím, že vyvíjet na sebe velký tlak je pro mě kontraproduktivní.

Navzdory „nedostatečně“ uzavřenému roku nebo právě kvůli tomu, že jsem nic nikam netlačila a i s rodinou jsme rekapitulovali, jen dokud nás to bavilo, jsem si užila silvestrovský večer v enormně dobrém rozpoložení a do nového roku vplula s lehkostí.

Pak však začaly všude vyskakovat cíle, vize a sny pro rok 2020. A já pocítila opět tlak. A znovu pozorovala, co že se to ve mně děje.

Došlo mi, že nevím přesně, co chci, že se mi dokonce nechce si teď něco stanovovat a hlavně se mi nechce vynakládat hned nějaké větší úsilí pro nějakou změnu (ani ji plánovat). Nemám teď tu potřebu? Nejsem na to připravená? Není na to teď vhodný čas ani nálada?

Pak jsem si to dovolila

Když jsem si dovolila cítit to, co cítím (že nevím; že se mi nechce; že něco nesplňuji podle rad jiných), být s tím pocitem, dovolit si ho a přijmout ho, nesmírně se mi ulevilo.

Za toto jsem velmi vděčná bodyterapii. Vnímám, že ta mi nejvíc pomohla rozeznávat své pocity, naučila mě být s nimi a díky tomu se přibližovat sobě samé, být více sebou samou a nechodit proti sobě. Velmi to zvýšilo kvalitu mého života.

A ještě něco se objevilo krom úlevy, když jsem si dovolila být s těmi všemi pocity naplno. Otázky, odpovědi, strachy, přesvědčení, pochopení:

Musí právě teď něco končit a něco nového začínat?

Co když to, že se necítím být momentálně připravena něco více uzavírat či něco nového začínat, o mně nevypovídá nic špatného (že bych byla neschopná, nepřipravená, selhávající)?

Co kdyby to bylo naprosto v pořádku?

Copak nemáme všichni nějaké svoje cykly, které vůbec nemusí kopírovat kalendářní rok? Co když jsem jen věrna nějakému svému vlastnímu cyklu?

(Nehledě na to, že ti, kteří se zabývají cykly přírody snad i říkají, že na nové začátky je opravdu lepší si ještě chvíli počkat.)

Co když to není selhání, ale úspěch a pokrok, že to mám tak, jak to mám a jsem s to si to přiznat a řídit se podle toho, i když to mnoho lidí kolem mě má jinak?

Na povel? Je třeba se do toho strkat?

Přemýšlím o tom, jak se pořád někam strkáme. Od dětství jsme byli někam strkáni a většina z nás v tom intenzivně pokračuje dál.

A že je zatím strach – strach z toho, že kdyby nás nikdo nikam nepostrkoval, tak by to nefungovalo. Čeho se vlastně bojíme? Čeho se vlastně bojím?

Že kdybychom se nepopoháněli, zpohodlněli bychom? Že kdybychom na sebe nevyvíjeli tlak, zůstali bychom navždy ležet, nic se nenaučili, ničeho nedosáhli? Je to však opravdu tak?

Copak se děti nenaučí bez popostrkování chodit? A třeba unschooling je založen na myšlence, že jsme schopni sami řídit své vlastní vzdělávání. Pokud pochybujete o tom, že můžete být šťastní a úspěšní bez tlaku, doporučuji článek Když už nemůžeš…od Olgy Plíčkové. Velmi s ním souzním.

Bojím se, abych se moc nevymykala, nebyla označena za divnou? Chci zapadnout?

Bojím se, že mi něco uteče, když nebudu mít teď hned jasné nové cíle a plány? Ale co když cíle a plány, které vytvořím pod tlakem a vymáčknu je ze sebe na povel, nebudou korespondovat se mnou ani s tím, co opravdu chci (právě proto, že byly dělány pod tlakem; že byly dělány v době, kdy ještě nenazrál ten správný čas; protože byly příliš ovlivněny tím, jak to mají druzí). Není tohle minimálně stejné nebo ještě větší riziko?

Krom strachů jsem v pozadí našla spoustu přesvědčení:

Je žádoucí mít nějaké cíle a plány a někam směřovat. Opravdu? Vždycky?

Je lepší něco dělat než nic nedělat. Opravdu? Vždycky?

Je třeba vědět. Je špatné nevědět. Opravdu? Vždycky?

Podnikání je lepší a hodnotnější než zaměstnání. Opravdu? Vždycky?

Je třeba využít vše na maximum. Ale co? Když využiji jedno (příležitost pořádně rozjet podnikání), uniká mi druhé (příležitost být naplno jen s dětmi).

Opravdu to tak je? Opravdu mi všechna ta přesvědčení slouží? Ne.

Co když to takto stačí?

A co když jsem to prostě udělala přesně tak, jak bylo třeba? Co když rekapitulace byla dostatečná a přesně taková, jakou jsem ji v danou chvíli potřebovala? Co když mám i ty cíle, třeba z předchozího období, směr cesty, a to, že je nedefinuji znova a přesněji neznamená, že nejsou? Co když to všechno vlastně mám jen v jiné podobě, než jsem očekávala?

Co kdyby to všechno bylo takto v pořádku? (Viz hra z předchozího článku.)

A ono je.

Je to v pořádku.

Ať cítíte cokoli. Ať máte či nemáte zrekapitulovaný rok či nové cíle (v jakékoli podobě), je to v pořádku.

Pokud vám ten stav, ve kterém jste, nevyhovuje, můžete ho změnit. Možná ale stačí si jen dovolit cítit to, co cítíte, s tím, že je to v pořádku, případně změnit některá vaše přesvědčení a podívat se na to, co se děje, z jiné strany.

Pokud byste s tím potřebovali pomoc, ozvěte se.

Přeji vám vše dobré . do nového roku 2020 i na vaši cestu, ať už jste v jakékoli fázi vašeho cyklu.

Pavla