Během každovečerního rituálu, kdy synovi při usínání či po usnutí připomínám, co ten den pěkného zažil, co jsme si spolu užili a jmenuji, za co cítím vděk a radost, mi opět vyvstala v hlavě otázka týkající se jednoho jeho symptomu, kterému jsem zcela nerozuměla.

Vyslala jsem prosbu

Vyslala jsem někam nahoru prosbu, zda by mi nemohla přijít odpověď, která by mi více objasnila, o čem to je a co s tím mohu dělat. Inspirovaná Olžinými články, z nichž jeden jsem krátce předtím přečetla, jsem navrhovala, že by odpověď mohla přijít třeba ve snu, který bych byla schopna vyluštit. Pak jsem šla spát.

Ale tohle není ono

K ránu, při cestě na záchod, se mi vybavilo pár útržků ze snu dané noci. Zapsala jsem si je na kus papíru, jak to dělám běžně, a vzpomněla si, že jsem vlastně včera večer vyslala otázku. „Hm, ale tohle není ono!“ Měla jsem hned jasno.

Není ono?

Až o chvíli později, jsem se zarazila. Jak to vím, že to není ono? Vždyť jsem se tomu snu ještě ani chvíli nevěnovala. Nenechala jsem jej rozvinout, působit. Pouze jsem jej heslovitě zapsala.

„Nečouhá z něj žádná silná emoce. To, co je silné, většinou křičí a emocionálně burcuje.“ Zněla má okamžitá odpověď. „To sice ano, ale vše nemusí být vždy hned jasné, na povrchu, křiklavě barevné, ne? Může to být přeci schované uvnitř.“

Co to vlastně dělám?!

Překvapeně jsem koukala na svůj automatický vzorec a ptala se sebe samé: „Co to vlastně dělám?!“ Nebylo to totiž poprvé.

Nejednou jsem vyslala dotaz a pak měla pocit, že odpověď nepřišla.

Buď jsem jí urputně hledala či rvala ze všeho poblíž sebe, což samozřejmě nefungovalo.

Tam, kde je urputnost, přehnané úsilí, příliš mnoho tlaku a málo trpělivosti, se těžko daří něčemu vznikat a růst.

Nebo jsem jí naopak věnovala málo pozornosti. Nebyla jsem ochotná věnovat čas a úsilí zamýšlení se a hledání.

A hlavně nebyla ochotná se na to podívat jinak. To hlavní úskalí totiž bylo mé očekávání – představa, jak by to mělo být, jakou formou by měla odpověď přijít, jak by měla vypadat. Možná dokonce i to, jak by měla znít. 🙂

Neviděla jsem jí, protože vypadala jinak, než jsem čekala, či přišla odjinud, než jsem čekala.

Ano, i já se stále chytám do pasti očekávání, o kterých tak ráda píši. (Píši o nich v obou svých e-boocích týkajících se hněvu.) Možná proto o nich tak ráda píši, protože o nich tolik vím. Tolik jsem s nimi zažila. 😉

Upozornění ze snu

Nejvtipnější na tom bylo, že první část toho „nedůležitého“ snu mi zobrazovala mimo jiné právě toto mé konání!

V první části snu jsem se nějak připletla k nacvičování divadelní hry a částečně se nacvičování i hraní účastnila. Byla jsem však překvapená, že při druhém nácviku byly ve hře odchylky. Zdálo se, že herci, o kterých jsem si myslela, že jen recitují naučený text, kterému vůbec nerozumí, protože není v jejich jazyce, si dovolili improvizovat.

Herec mi ukazoval na papíře trochu jinak namalovaný graf (mimochodem oba „grafy“ vypadaly jak malůvky mého syna z předchozího dne), než když jsme to zkoušeli poprvé, a snad i obměnil text. Měla jsem chuť mu to vytknout a upozornit ho na inkonzistenci. Tahle by to přeci nešlo udělat to pokaždé jinak! Jak je to vůbec správně ve scénáři?!

Ne, odpovědi opravdu nemusí chodit „správně“ podle našeho scénáře. Je pošetilé to po nich chtít. A ještě pošetilejší je chtít to od života. Chtít ho mít nalajnovaný a stále stejný. To ale neznamená, že tu odpovědi pro nás nejsou. 

Odpověd i pomoc tu je

Vyvstane-li v nás nějaká otázka, je někde v nás i odpověď. Žádáme-li pomoc, pomoc přijde. Jen někdy jindy nebo v jiné podobě, než jsme čekali.

Na závěr nemohu nezmínit vtip, který jednoduše a výstižně vystihuje to, co jsem tu dlouze popisovala. Miluji ho. Sem tam si na něj vzpomenu, když mám chuť si postěžovat, že něco nepřichází 😉 Co vy, nechali byste se zachránit?

Je doba povodní a v jednom malém městečku klečí farář před oltářem.

Ve chvíli, kdy voda dosáhla až ke kostelu, vstoupí dovnitř policista a říká faráři: „Velebný otče, pojďte se mnou, odvezu Vás autem do bezpečí.“
„Děkuji Ti synu, ale zůstanu. Mě ochrání Bůh.“

Když už je vody v kostele tolik, že farář musel vyběhnout na zvonici, jede kolem loď a hasič, co v ní jede, povídá: „Velebný otče, pojeďte se mnou, odvezu Vás do bezpečí.“
„Děkuji Ti synu, ale zůstanu. Mě ochrání Bůh.“

Když už je vody tolik, že farář musel vylézt na věžičku, letí kolem armádní helikoptéra a z ampliónu se ozve: „Připevněte si kolem těla ten popruh a my Vás odneseme do bezpečí.“
A farář křičí: „Zůstanu. Mě zachrání Bůh.“

Helikoptéra tedy odletí a farář se utopí. Když přijde k Bohu, vyčítavě se ho ptá, proč ho nezachránil a ten mu odpovídá: „A co jsem měl udělat víc? Poslal jsem Ti tam policisty, hasiče i vojsko!“

 

Latest posts by Pavla Kupčo (see all)

Chcete se podělit o své dojmy a zkušenosti? Máte dotaz? Pište do komentářů:

comments

Níže zadejte své křestní jméno a e-mail

 

Pošlu Vám e-book Z bouchajícího papiňáku laskavou mámou. A spolu s ním získáte i pravidelnou dávku inspirace, jak žít šťastněji a vyrovnaněji (nejen) s dětmi.

 

 

Váš e-book už je na cestě k vám!

Níže zadejte svůj e-mail.

Pošlu Vám e-book Z bouchajícího papiňáku laskavou mámou. A spolu s ním získáte i pravidelnou dávku inspirace, jak žít šťastněji a vyrovnaněji (nejen) s dětmi.

Vaše osobní údaje (jméno, e-mailová adresa) jsou u mě v bezpečí a budu (Mgr. Pavla Kupčo, IČ: 04883187, se sídlem K parku 298, 251 01 Nupaky) je na základě vašeho souhlasu zpracovávat podle zásad ochrany osobních údajů , které vycházejí z české a evropské legislativy.

Stisknutím tlačítka vyjadřujete svůj souhlas s tímto zpracováním potřebným pro zaslání e-booku a dalších newsletterů ode mě, které se budou týkat souvisejícího tématu.

Svůj souhlas můžete kdykoli odvolat kliknutím na tlačítko ODHLÁSIT v každém zaslaném e-mailu.

You have Successfully Subscribed!