Vrátila jsem se do postele a zjistila, že mi zas břichem probíhají vlny. Tentokrát o něco intenzivnější. Mohla jsem při nich ležet, ale spát už mne nenechaly. Měla jsem potřebu je prodýchávat a tak jsem s nimi dýchala a vizualizovala si, jak mi pomáhají se otvírat. Cítila jsem zvláštní vzrušení z blížícího se porodu.

Uvědomila jsem si v sobě napětí a nervozitu jako před zkouškou. Ale porod není zkouška, v které by šlo o podávání výkonu, vysvětlovala jsem sobě samé. Nelze neobstát. Jediným mým úkolem je v něm prostě být – v kontaktu – se svoji intuicí, se svým tělem a hlavně s miminkem, které jej řídí. A míra toho naladění prostě bude odpovídat mému současnému stupni vývoje. Vím, že to proběhne…

Příchod tohoto dítka mě trochu překvapil.   Nejprve mě překvapila touha po něm Ta přišla pro mě trochu nepochopitelně ve chvíli, kdy jsem byla vyčerpaná z dennodenní péče o prvorozeného tříletého syna, kterého jsem ještě ve dne i v noci kojila. Už přes rok jsem se...