MŮJ PŘÍBĚH

Jsem žena, matka, psycholožka. Mou celoživotní vášní je sebepoznávání a osobní rozvoj.

Nejvíc jsem se v tomto směru posunula zásluhou mateřství a bodyterapie. Mateřství mi umožnilo poznat své nežité části, zejména hněv. A bodyterapie mi pomohla ty části přijmout, prožít a transformovat.

Na základě své zkušenosti inspiruji i ostatní matky, jak růst spolu se svými dětmi a se svým hněvem.

Kdo jsem

JSEM žena, manželka báječného muže, matka úžasného syna, psycholožka, bodyterapeutka, ale hlavně jsem čím dál tím víc SEBOU SAMOU nad všemi těmi rolemi. I když to někdy znamená cítit, myslet či konat jinak než ostatní.

S tím, jak se mi daří přijímat sebe samu, všechny své pocity a všechny barvy života, se víc a víc stávám LASKAVOU, POCHOPENÍ PLNOU a MILUJÍCÍ MÁMOU, jakou jsem vždy toužila být.

Jak žiju a co mne učí mateřství

Žiju šťastně a spokojeně. UŽÍVÁM SI MATEŘSTVÍ, které cítím, že mne vrací ke kořenům. Rostu spolu se svým synem.

Dennodenně vnímám, jak velkými učiteli mohou děti být. Můj syn mne naučil mnohé. Pomáhá mi ukazovat, co nežiju naplno, a osvětlovat tmavá zapomenutá zákoutí mé duše. Nejvíc jsem se s ním asi naučila o hněvu.

Díky synovi se cítím celistvější a žiji vědoměji a pravdivěji (ve smyslu v souladu se sebou samou) než kdy dřív.

Dnes si již dokážu být vědoma sebe samé i v kritických chvílích, včas rozeznat tlak narůstající uvnitř mě a většinou jej i zpracovat pro mne přijatelnějším způsobem než křikem. Hodně mi v tom pomohla bodyterapie (= psychoterapeutická práce s tělem) – psychoterapeutický výcvik, vlastní hodiny terapie a bioenergetická cvičení.

Myslím, že se mi podařilo stát se laskavou mámou, která nekontrolovatelně nebouchá emocemi jak papiňák, ale jejíž reakce jsou předvídatelné i pro tu malou hlavičku, která ne vždy všemu v tomto světě rozumí.

Věřím, že se mi podařilo stát se mámou, které může její dítě věřit a cítit se s ní v jakékoli situaci v bezpečí.

Na začátku mateřství to však bylo úplně jinak.


Hněv a další emoce bublající v hlubinách

Ač jsem byla před otěhotněním poměrně spokojenou ženou, mateřství jakoby vyplavilo z hlubin nejistoty, pochybnosti a strachy, které jsem si myslela, že už mám dávno a navždy zpracované. Ó, jak naivní to domněnka! Ba co víc, dokonce i emoce, se kterými jsem dosud nebyla moc konfrontována, například hněv.

Ale jo, někde uvnitř jsem tušila, že bych mohla být výbušná a impulzivní. Věděla jsem, že vlivem výchovy jsem se naučila hněv potlačovat, neboť jsem byla vedena k tomu, že hodné holčičky se přeci nevztekají. A já bývala móóóc hodná holčička.

Občas jsem i cítila, že ačkoli se hladina zdá být klidná, někde hluboko dole to bublá.

Tušila jsem to, racionálně jsem to měla nahlédnuté, v průběhu psychoterapeutického výcviku se toho i lehce dotkla, ale z velké části to stále zůstávalo v hlubinách. Skryté a nežité.


Foto: Chad Cooper: Dark Water Fade Out (flickr), Creative Commons – Attribution 2.0 Generic: https://creativecommons.org/licenses/by/2.0/

Mateřství otevřelo hlubiny a vše se začalo valit ven

A pak přišla změna – mateřství. Brečící dítě se hlásilo urputně o své potřeby bez ohledu na ty mé. Bylo to intenzivní, bez pauzy, bez odpočinku.

Hromadilo se ve mně napětí. Možná více než kdy předtím, a přitom bylo mnohem méně času a prostoru jej vybít sportem, jak jsem to praktikovala dříve. Napětí rostlo a mnou naučená strategie odejít ze situace narážela. Kolikrát jsem měla chuť nechat dítě doma a utéct si zaběhat nebo alespoň odejít do jiné místnosti a tam se v klidu vydýchat.

Pláč dítěte mne ale burcoval a nenechával odejít, zároveň dráždil a začal ze mne vytahávat všechno to napětí ven a jako na provázku se na něj věšely další mé dosud nezpracované a nežité emoce.


Sopka ve mně začala soptit a já křičet.

Na jednu stranu to byl pro mne pokrok a bylo to úlevné. Na druhou stranu jsem však měla silné výčitky vůči synovi. Někdy jsem i brečela lítostí – nad synem, jak strašnou má matku, i nad sebou samou.

Nechtěla jsem, aby si syn musel jednou řešit terapií trauma z výbuchů a křiku jeho matky. 

Ne, ne, ne. Tahle ne, opakovala jsem si poté několikrát.

Nechtěla jsem, aby syn jednou musel řešit terapií následky po výlevech soptící matky. Nechtěla jsem, aby se mne syn začal bát. V roli školní psycholožky jsem vyslechla mnoho odstrašujících příběhů o rodičovském hněvu a křiku, které bych nerada opakovala. Nechtěla jsem ani, aby to začal brát jako normu a přijal, že ulevovat si křikem či dokonce řvaním na druhého je legitimní strategie, jak si ulevit o napětí v náročné situaci.

Začala jsem se sebou pracovat. Nejvíc mi pomohla bodyterapie.

Začala jsem tedy se sebou pracovat a postupně si vytvořila strategii, jak se sebou zacházet, abych své výbuchy omezila. Hodně mi v tom pomohly znalosti a zkušenosti, které jsem měla ze studia psychologie, z psychoterapeutického výcviku i z praktických seminářů a workshopů. Zejména práce s tělem v kombinaci s některými technikami práce s myslí a s emocemi.

Křik už mne netrápí.

Leccos jsem si během té práce se sebou uvědomila. Leccos se naučila. Ušla kus cesty k lepšímu poznání sebe samé, k pochopení svého hněvu i rozpoznání příznaků, kterými ohlašuje, že se blíží. Cítím se dnes mnohem svobodnější. Vím, že hněv je po většinu času v mých rukách a jsem to já, kdo rozhoduje, jak se zachovám.

A tak jsem přestala křičet. Ne úplně stoprocentně a nadosmrti, ale už se necítím být více svými emocemi zmítána. Hněv a křik již nenarušují můj vztah k sobě samé, vztah s mým synem ani s mým mužem, kterému mé výbuchy vadily možná ještě více než synovi.

Nechte se inspirovat.

Zjistila jsem navíc, že to, co jsem zažila já, zažívá i mnoho dalších žen. A co víc, že se mé strategie osvědčují i jim. Začala jsem tedy svůj jedinečný koncept práce s hněvem šířit dál do světa – formou e-booků, seminářů a konzultací.

Nechte se inspirovat.