Já chci maminku! Tu hodnou.

Asi každá z nás už někdy viděla malé dítě, které plakalo, že chce maminku. Tomu rozumíme všechny, že dítě volá po mámě, když se mu něco děje, a máma u něj zrovna není.

Co mě však trochu zaskočilo, bylo, když mé dítě usedavě vzlykalo a jindy zas vztekle křičelo, že chce maminku, zatímco já byla přímo u něj.

Zažily jste to také někdy?

Přemýšlela jsem, co to může znamenat…

Nevnímá mě?

„Je dítě tak pohroužené do svého vnitřního světa, ve kterém jím zmítají emoce, že mě nevnímá? Může pomoci dotek a můj laskavý hlas na zpřítomnění?“ Šlo mi hlavou.

Někdy možná, ale přišlo mi, že to není celé vysvětlení.

Dává mi najevo, že tu s ním nejsem?

Má pocit, že tu s ním nejsem plně? Nejsem zcela tady a teď? Potřebuje nyní cítit více mnou přítomnost (možná i fyzickou), citovou angažovanost, lásku, pochopení?

Jo, něco takového se u nás asi děje. Vím, že mám tendenci se odpojovat.

Možná i vy znáte ty chvíle, kdy:

• přemýšlíte víc o těch, kteří jsou kolem vás a třeba vás sledují, jak se zachováte;
• jste moc v hlavě a přemýšlíte, jaký zvolit postup (nebo zkrátka přemýšlíte úplně o něčem jiném);
• utíkáte do minulosti (jak tato scéna gradovala minule a předjímáte) či do budoucnosti (jaký to může mít vývoj nebo v kolik jede autobus a co je ještě třeba stihnout);
• stojíte nad dítětem (zatímco ono sedí nebo leží) či jste od něj fyzicky někde dál;
• se odpojujete (fyzicky nebo mentálně).

Dle mě jde o to najít balanc:

• abychom se nepřipojily k dítěti natolik, že bychom se také nechaly zmítat stejnou emocí v podobné intenzitě (ať už je to zavalující vztek či smutek), ale zároveň soucítily a úplně se neodpojily.
• abychom byly dostatečně blízko, ale zároveň si zachovaly distanc od toho emočního víru a měly trochu nadhled a mohly podat pomocnou ruku a pomoci dítěti z toho vystoupit, nikoli se topit s ním.

Právě teď mu chybí dobrá máma?

Pak jsem si ale ještě vzpomněla na koncept „dobré“ (uspokojující) a „špatné“ (zlé) matky, s kterým přišla kdysi psychoanalýza, konkrétně Melanie Klein. Myslím, že byste o něm měly vědět i vy.

Psychický vývoj dítěte probíhá tak, že dítě se nejprve postupně odděluje od matky, se kterou bylo do určité fáze vývoje zajedno. Začne vnímat, že kolem něj existuje vnější (na něm nezávislý) svět s objekty. Mezi nejdůležitější objekt* patří jeho matka, na které je dítě zpočátku života zcela závislé. Ta je zdrojem uspokojení jeho potřeb.

Jenže dítě postupně zažívá i nepříjemné, negativní zkušenosti, kdy nejsou hned nebo plně uspokojeny jeho potřeby. Dle Melanie Klein si proto rozštěpí matku (představu o ní a zkušenosti s ní i očekávání od ní) na 2 části:

• dobrou matku, která je zdrojem slastných a příjemných pocitů,
• a zlou (špatnou) matku, která je zdrojem nepříjemných pocitů a strastí. – Třeba, když není přítomna nebo neuspokojuje přání dítěte.

V psychoanalýze se to nazývá štěpení a je to považováno za obranný mechanismus. Dítě se tak chrání před ambivalencí, kterou by ještě neuneslo. V tuto dobu není schopno pobrat, že to, co je dobré, by mohlo být i špatné. Je to způsob, jak se může dál cítit v bezpečí s dobrými aspekty matky, aniž by bylo ohroženo těmi negativními.

Mimochodem není náhoda, že v klasických pohádkách jsou postavy jednoznačné, jasně zastupující dobro či zlo. Hodná maminka, která umřela, a zlá  macecha. A nutno dodat, že i někteří dospělí mohou mít občas problém pobrat ambivalenci a to, že lidé ani jevy většinou nebývají černobílí. Ale to už bychom odbočili jinam.

K tomu se vztahuje ještě jeden jev, a sice projekce. Zlá matka je zdrojem všeho špatného, co se dítěti děje, a zároveň terčem všeho špatného, co ono samo prožívá. Všechny negativní emoce, které neumí dítě zvládat, míří sem. Zároveň předpokládá, že stejně intenzivní zlobu, agresivitu a nenávist, kterou cítí ono ke špatné matce, může očekávat od dané – zlé – matky ono samo jako odvetu.

Že by bylo volání mé dcery: „Já chci maminku!“ voláním po dobré matce, když je s ní právě ta zlá? Je to možnost, která mi dává smysl.

A také to může být tak trochu povzdech

„Já chci mámu (tu hodnou, laskavou, milou).“

„Já chci podporujícího partnera.“

„Já chci svět, kde je vše v pořádku.“

Kdo z nás po něčem z toho někdy netouží? Zvláště ve chvílích, kdy se setkáváme v realitě s něčím, co máme pocit, že je přesným opakem toho, po čem toužíme.

Jsme i zlé matky

Proč to píši? Chtěla bych se zastavit u té zlé matky. Setkávám se totiž s ženami, pro které je velmi těžké přijmout, že reprezentujeme nejen dobrou matku, ale i tu zlou. Že v očích dítěte jsou některé naše aspekty zlé a že je to svým způsobem nevyhnutelné a v pořádku.

Část našich zlých aspektů jsou „chyby“, které děláme, náš přílišný vztek, výbuchy emocí apod. Na tom můžeme pracovat, učit se lépe zacházet se svými emocemi, abychom pro dítě mohly vytvořit bezpečnější prostředí a být mu lepším vzorem.

Další částí našich – pro dítě zlých – aspektů je však i držení hranic, ukazování limitů a nesplnění všeho, po čem zrovna touží. To dítěti sice také není příjemné, ale je to pro něj potřebné.

Přijměme tento svůj „stín“

Nechtějme pro dítě být jen tou dobrou (ve smyslu uspokojení všeho, co si žádá). A neberme si tolik osobně, pokud si do nás dítě někdy projikuje vše zlé. Patří to k jeho vývoji.

Pokud bude naše dítě častěji zažívat dobrou matku než tu zlou, projde zdárně tímto obdobím a bude schopné přijmout to, že jedna osoba může mít dobré i špatné aspekty a že agresivní a destruktivní síly mohou být z velké části opravené láskyplnými pohnutkami a činy.

Nemusíme být dokonalé, vždy přítomné a jen hodné. Stačí, když toho dobrého bude s námi dítě zažívat více, než toho „zlého“.

I tomu se věnujeme v on-line kurzu Jak méně křičet a žít ve větší harmonii se sebou samou i se svými dětmi. Pokud chcete zapracovat na lepším zvládání emocí a zažívat více lásky a harmonie, nenechte si ho ujít.

*Objekt – pojem z psychoanalýzy – „je tím, vůči čemuž je namířena akce nebo k čemuž směřují přání. V psychoanalytických pracích jsou objekty téměř vždy osoby, části osob nebo symboly osob a jejich částí.“ (RYCROFT, Charles. Kritický slovník psychoanalýzy. Praha: Psychoanalytické nakladatelství, 1993. ISBN 80-901601-1-5.)

V tomto textu je objektem myšlena matka, resp. reprezentace matky, tj. to, jak si dítě matku představuje a jakou s ní má zkušenost.