Dnes jsem usnula po obědě se synem. To se mi už dlouho nestalo. Od konce šestinedělí bych své denní spánky spočítala na prstech jedné ruky.
Nejdřív jsem si tedy myslela, že se budu zamýšlet nad svými sny z posledních dní a pokusím se je trochu analyzovat. Poloha vleže však dávala tušit riziko, jak by to mohlo dopadnout. A taky že dopadlo. Sny zůstaly bez interpretace a mám ještě jeden navíc. 🙂
Proč to nedělám častěji?
Po spánku, byť přerušovaném, jsem si říkala: „To je dobrý. Proč to nedělám častěji?“ „Jo, aha, vlastně práce. Ale nejen ona. Tolik věcí se přeci dá za ten čas UDĚLAT!“
„A nepočkalo by to někdy?“ ozývalo se něco ve mně. Hlas, kterému jsem naslouchala snad jen díky tomu, že jsem ještě nebyla zcela probraná. V bdělém stavu, kdy zuřivě šlapu na plyn a jedu, takový hlas snadno přeslechnu.
Tedy v posledních letech, kdy se mi daří se víc zastavovat a být se sebou v intenzivnějším kontaktu, jej už většinou zaslechnu. Slyšet ale ještě neznamená naslouchat, a už vůbec ne se dle něj řídit.
Zajíček
„Jdeme dolů?“ ptám se syna. „Za zajíčkem.“ odpovídá mi. „Za zajíčkem?“ Nevybavuji si, že by měl nějakého zajíčka. „Zajíček od dědy!“ odpovídá mi.
Scházíme spolu o poschodí níž a on mi nadšeně přináší zajíčka. Skutečně je to zajíček. Zdá se, že dostal od dědy novou malou figurku, kterou mi strká do ruky.
A mně se vybavuje popěvek, který hned začnu prozpěvovat:
„Zajíček v své jamce sedí sám.
Sedí sám.
Ubožáčku, co je ti…“
Ztišuji hlas a začínám se víc a víc podivovat, co že to v té písničce je.
…že nemůžeš skákati?
Rychle skoč a vyskoč!“
Nelíbí se mi. Nedává mi smysl.
Ba ne. Dává mi smysl. Až moc. A proto se mi nelíbí. Mohla by to být dokonce hymna jedné mé části, kterou jsem dlouho posilovala a živila.
Sedíš? Nic neděláš? Seš ubohá (ubožáček)! Nemůžeš skákat? Ale no tak! Koukej se vzpamatovat a rychle vyskočit. Koukej něco DĚLAT!
Je jedno, co v říkance skutečně je či má být. Já si ji pamatovala takto. A s touto interpretací (s vědomím, že ji lze interpretovat i mnoha jinými způsoby) je dokonalou ódou na část mého života. Ráda bych napsala minulého. Bohužel se do pasti DĚLÁNÍ namísto BYTÍ chytám dodnes.
Dělat. Činit se. Být produktivní. Podávat výkony. Mít za sebou výsledky. Upřednostňovat kvantitu před kvalitou, mužské vlastnosti před ženskými.
Díky, zajíčku, že jsi mi to připomněl. Klidně si zas lehni do jamky a já si tam lehnu k tobě.
Chci zas na chvíli zkusit „jen“ být. A věřit, že to, co má přijít, přijde. Netřeba to usilovně nahánět a skákat, když si tělo žádá odpočinek.
Mimochodem, poslouchat vnitřní hlas, který nás vede k zastavení, a dostatečně odpočívat je i skvělou prevencí bouchajícímu papiňáku, výbuchům hněvu a křičení. 😉
Tak ať se nám daří někdy jen tak BÝT a nic nedělat!
K přijetí, prožití a transformaci hněvu používá nejen techniky práce s myslí, ale i s tělem. Zahrnutí těla umožňuje rychlejší a efektivnější změny.
Inspiruje, jak růst se svými dětmi i se svým hněvem.
Je autorkou e-booku Papiňák pod kontrolou: Jak přestat křičet na své dítě, meditace Dobrá máma a on-line kurzu Jak méně křičet a žít ve větší harmonii se sebou samou i se svými dětmi.
Její příběh si můžete přečíst zde.
A někdy je zase dobré mít někoho, kdo nám řekne, abychom ze své jamky vyskočili, že není potřeba se zahrabávat, že je někdo/něco, kdo/co za to vyskočení stojí, i když se nám nechce… Snad mi rozumíte, jak to myslím.
Ano, rozumím. Jak jsem psala, jsem si vědoma, že to lze interpretovat mnoha různými způsoby. Ten v článku zmiňovaný je mi nejbližší, ale dokáži si představit i jiné. I ten, který popisujete Vy. Každý z nás v různých chvílích může potřebovat něco jiného.