Cos to udělal?!
„Daníku, prosím, zavři ten šuplík. TADY máš svůj šuplík, ve kterém můžeš krámovat. Tamten prosím zavři,“ opakuji už po několikáté. Mám pocit, že po sté prvé. A posuňkem nohy ukazuji na šuplík, který má dovoleno otvírat a vytahávat z něj věci.
Přesívám mouku do mísy, kde mám rozmíchaný kvásek s vodou. Přitom se každou chvíli otáčím směrem k synovi, který se usídlil u velkého šuplíku s moukami a vypadá, jak kdyby mne neslyšel či zcela ignoroval. Jsem unavená, mám toho dnes už fakt dost a už se vidím v posteli.
„Daníku, zavři, prosím, ten šuplík!“ … „Daníku!“ … „NÉÉÉ!“ křičím, když vidím, jak bere do ruky sáček s nějakou speciální moukou a otáčí jej vzhůru nohama. Mouka se sype na zem a já vztekle zasypávám syna výčitkami: „Cos to udělal?! Podívej se, cos provedl! Dyť jsem ti říkala, ať ho necháš. Seš snad hluchej?!“
Možná ze mne vypadla ještě horší slova. Nevím. Jednak jsem byla vzteky bez sebe, takže jsem se moc nevnímala. Tedy ani to, co říkám. Jednak už je to dost dávno. Zpětně se mi těžko vžívá do situace a chápe, jak jsem mohla tak vyvádět a křičet kvůli trošce mouky. Na druhou stranu to moc dobře vím. O tu mouku v tu chvíli totiž vůbec nešlo.
Zapovězené území
Pod tou moukou ležela hranice. Hranice, za kterou jsem byla přesvědčena, že se nesmí. Hranice, která odděluje zapovězené území.
„Ne“ znamená „ne“, potraviny nejsou na hraní, ani se s nimi nesmí plýtvat. – To bylo mé nepřekročitelné přesvědčení.
Nebyla bych vám schopna říci, čeho konkrétně jsem se bála. Nepátrala jsem, co tam je. Možná kdysi dávno pátrala a dostala přes prsty? Nevím. Pamatovala jsem si jen, že se tam NESMÍ vstoupit a ten zákaz měl sílu, jak kdyby šlo o život.
Můj syn tu hranici překročil. Nerespektoval mé „ne“, hrál si s moukou a půl pytlíku vysypal na zem, čímž jí nenávratně znehodnotil. Já tak stanula na zakázaném území a děsila se, co bude následovat.
A byla překvapená, že nic hrozného.
Nic se nestalo?! Říká můj otec?!
Po mém výkřiku přiběhl z obývacího pokoje můj otec podívat se, co se stalo. „Nic se nestalo. Trocha mouky. To se uklidí,“ konstatoval s poklidem.
Nic se nestalo?! Říká on?! Navíc s poklidem?! Šokovaná jsem stála a nevěřila svým uším.
Kdybych tohle před třiceti lety udělala já, tak by reagoval úplně jinak. To je potěšující, že s věkem uzrál a získal nadhled a vůči vnukovi už reaguje jinak. Nebo jen teď sklouzl do klidového modu, aby vyvážil oheň, který jsem na syna prskala? Či to tak bylo vždy a tu červenou stopku mi do hlavy nezatloukl on?
S otevřenou pusou jsem zírala, jak se svým vnukem zametá mouku (poté co vršek kopečku vrátil zpět do pytlíku) a nezmohla se na víc než jen: „Já myslela, že to byla nějaká speciální mouka.“ „Ne, nebyla. Byla do pekárny, ale to nevadí. Tě chtěl asi napodobit,“ říká mi pln pochopení a laskavosti.
Mísa
Další šok. Až teď jsem si všimla mísy, která ležela kousek od kopečku mouky. V zaslepenosti hněvem jsem ji vůbec neviděla.
Mé ego mi namlouvalo, že syn schválně nedbal mých pokynů a aby mne naštval, vysypal mouku na zem. Chvílemi jsem mu snad na to i skočila. Chvílemi chápala, že je to blbost a že prostě jen fascinovaně objevoval svět a byl jím natolik pohlcen, že mne nevnímal (a i si uvědomovala, že jsem s ním nehovořila ideálně a neudělala moc pro to, aby mne vnímal).
Až teď jsem však dohlédla, že on mne napodoboval. Také chtěl sypat mouku do mísy, jak to dělá máma. Chtěl dělat ty důležité věci, které dělá máma. Chtěl být jako máma. A ona ho pak za to seřve. V tu chvíli mi to bylo ještě víc líto.
Důležitá lekce
Tato událost mne naučila hodně o hněvu.
Hněv je o hranicích.
Dotkla jsem se své hranice, co vše jsem s to s klidem zvládnout. Byla jsem unavená po celém dni bez pauzy, po dlouhém přejezdu k rodičům, ale měla za to, že ještě musím připravit vše na zítřejší pečení chleba. Vždyť je to jen odvážení a namočení semínek, zadělání kvásku, odvážení převařené vody… To ještě musím dát!
Nerespektovala jsem svou únavu a své přetažení. Chytila jsem se do pasti „už jen“ a také do pasti „musím“.
Cesta k výbuchům hněvu je často dlážděná kostkami „musím“, „mělo by se“, „už jen…“, „co by si pomysleli / řekli…“ aneb nerespektováním sebe samého a svých hranic.
Hněv nám pomáhá uvědomit si, kdo jsme, kde jsou naše hranice a co je pro nás důležité.
Díky synovi jsem také stanula za jednou z hranic toho, co se smí. Odvedl mne do zakázané zóny, ABYCH SI UVĚDOMILA,
- že je dobré čas od času přezkoumat, jestli to, co platilo kdysi dávno, ještě stále platí. Jak můj syn s oblibou činí. (Ne jen u dávno vyslovených zákazů a ne vždy k mému potěšení.)
Možná u dveří, které dřív střežil štěkající pes, už dnes nikdo není. A nebo také naopak. Možná dveře, kterými se nám dřív dobře chodilo, jsou dnes už pro nás příliš malé.
- že on i náš vztah je pro mne nespočetně cennější než je cena toho půl pytlíku mouky, i kdyby byla sebespeciálnější;
- že rozsypaná mouka se dá snadno zamést a uklidit. Slova však již nelze vzít zpět a rány na duši se odklízejí mnohem hůř.
Abychom porozuměli svému hněvu, je většinou třeba podívat se, co je pod ním. Bývají tam naše očekávání, naše přesvědčení, naše zkušenosti a zážitky. A často dojdeme až k našemu vlastnímu dětství.
V neposlední řadě jsem znovu zažila, že:
Důvodem našeho hněvu a křiku může být někdy i to, že si dítě dovolilo něco, co si my sami nedovolíme.
Děkuji za tuto lekci. Děkuji za všechna ta uvědomění. Děkuji za vzkaz, který jsem pod tím kopečkem mouky a mých hněvivých výčitek nalezla. Věším si všechna ta poznání na web, kdybych snad mohla někdy zapomenout.
A pro jistotu jsem všechna poznání o hněvu sepsala i do e-booku Papiňák pod kontrolou: Jak přestat křičet na své dítě. Tak snad nezapomenu.
K přijetí, prožití a transformaci hněvu používá nejen techniky práce s myslí, ale i s tělem. Zahrnutí těla umožňuje rychlejší a efektivnější změny.
Inspiruje, jak růst se svými dětmi i se svým hněvem.
Je autorkou e-booku Papiňák pod kontrolou: Jak přestat křičet na své dítě, meditace Dobrá máma a on-line kurzu Jak méně křičet a žít ve větší harmonii se sebou samou i se svými dětmi.
Její příběh si můžete přečíst zde.
