Zachránila mi život. Respektive navrátila mne zpět k životu. K naplněnému životu. K plnému prožívání, k vitalitě a spontaneitě, které jsem od dětství postupně ztrácela. A nejspíš k nám přivedla ještě jeden život. Našeho syna.

Má cesta k bioenergetickým cvičením

První setkání

Už ani nevím, kdy jsem se o bioenergetických cvičeních dozvěděla poprvé. Nejspíš při studiu psychologie v rámci seminářů Úvod do psychoterapie zaměřené na tělo. Žádný zvláštní zážitek, který bych si pamatovala, však z cvičení z té doby nemám.

Zkoušeli jsme na sobě tehdy mnoho zajímavých technik a metod, které byly obohacující a zanechaly ve mně dojem. Bioenergetická cvičení si však nevybavuji.

Vzhledem k tomu, že se na výuce podílel i Richard Hoffman, autor knihy bioenergetických cvičení (vyšla i v češtině, viz níže), mi přijde zvláštní, že bychom si nějaký bioenergetický cvik nezacvičili. Každopádně vzpomínky na to nemám.

 

Druhé setkání

Pak jsme dělali pár bioenergetických cviků na výcviku (Psychoterapeutický výcvik v biodynamické psychoterapii). Zůstaly mi z toho v hlavě názvy některých cviků, například slon či gorila. Opět jinak žádný zvláštní prožitek. Snad jen, že mne to nebavilo?

Zato cvik z kum-nye, což je cvičení, které se ve skupinách bioenergetických cvičení cvičí též, mne doslova učaroval (psala jsem o tom zde >>>).

 gorila-png

Napotřetí to bylo úplně jiné

Uběhl nějaký čas a já se na poslední chvíli (shodou náhod, které náhodami jistě nebyly) přihlásila na seminář Otevírání srdce pomocí práce s tělem, který vedla má spolužačka z psychologie Alice Borská.

Toto mé setkání s bioenergetikou bylo jiné. Silné, obohacující, transformující. Zažila jsem jemnou práci s energií i silné vibrace.

Prvně v životě jsem tehdy zažila úlevný a osvobozující třes.

Cítila jsem, jak vyklepávám a skrz slzy ze sebe smývám napětí. Napětí, už dlouho nahromaděné v těle. Jako bych se skrz jeden cvik dostala až k nějakému starému vzorci chování, do minulosti, a teď a tady jej rozpouštěla.

Bylo to silné, svým způsobem vyčerpávající, ale zároveň příjemné, že se mi s tím nechtělo přestat.

Toto setkání s cviky z bioenergetiky bylo jemné, nenásilné, a přesto tak silné. Možná proto, že bylo kombinováno s cviky z kum-nye? Nejspíš hlavně díky Alicině energii a schopnosti cviky úžasně poskládat a propojit.

 

Neochota vyměnit dělání za bytí, podávání výkonů za bytí v sobě

Také jsem se byla jednou podívat na otevřené lekci bioenergetických cvičení na Klamovce. Časově už to nejsem schopna přesně datovat. Tehdy vedla cvičení Alice ještě s Františkem.

Některé cviky se mi sice líbily, ale neoslovilo mne to natolik, abych tam docházela pravidelně. Byla jsem v té době ještě chycená ve světě podávání výkonů, dření, hnaní se za co nejvíce spálenými kaloriemi, co nejvíce ujetými kilometry.

Nebyla jsem tenkrát ochotna obětovat čas na „cvičení“, které si ani nemůže říkat cvičení, když se u toho nepotí krev, netvarují svaly, nepohybuje se v té správné tepové frekvenci atd.

 

Další šance. Má to tak lákavé účinky…

Čas šel dál a jednoho dne mi byla nabídnuta a doporučena účast v uzavřené skupině bioenergetických cvičení pod vedením úplně jiných lektorů (jednalo se o sérií asi 12 cvičení jedenkrát týdně 1,5 nebo 2 hodiny).

Lákadlem byly ódy na to, jak je to cvičení úžasné:

  • zbavuje stresu a napětí
  • dodává energii
  • pomáhá napojit se na vlastní vnitřní zdroje
  • zvyšuje spontaneitu
  • obnovuje sílu a radost ze života
  • propojuje tělo, mysl a emoce
  • zlepšuje kontakt se sebou samým i s druhými lidmi
  • vede k vědomému bytí v přítomném okamžiku

No kdo by odolal?

A výsledek? Nic z toho jsem nepocítila.

Možná to bylo tím, že jsem po přihlášení změnila dočasně bydliště a kvůli cvičením musela daleko dojíždět (100 km) a z cvičení vždy utíkat, abych stihla poslední autobus. Dost to narušovalo mou schopnost v klidu se plně oddat cvičení. A s přicházející zimou se mi chtělo dojíždět míň a míň.

Možná to bylo lektorkou, respektive procesem, který se mi ve vztahu k ní tehdy rozjel. Její projev mne začal štvát, iritovat a já cítila, že to velmi ovlivňuje mé zapojení do hodiny. Jednou vedl lekci pouze druhý lektor, sám bez ní, a ta hodina pro mne byla jednoznačně nejpříjemnější.

A možná jsem na to tehdy prostě jen nebyla ještě připravená.

 

Ještě jeden pokus

O tři roky později jsem byla na skupině bioenergetických cvičení zas. Po dlouhých letech opět na Klamovce, opět pod vedením Alice (nyní už bez Františka). Rozhodnutá nezúčastnit se pouze jedné lekce, ale chodit pravidelně každý týden.

Hlavně kvůli dítěti

Osobní rozvoj a všechna ta dříve jmenovaná pozitiva, která mne před třemi lety nalákala do jiné skupiny, mne lákala stále, ale nejsem si jistá, zda bych kvůli nim opravdu vydržela chodit dlouhodobě pravidelně.

To hlavní, co mne nyní motivovalo jít do toho znovu a vytrvat, byla touha připravit se co nejlépe na plánované těhotenství a porod.

Přála jsem si naladit se více na své tělo a na svou intuici. Žít více v těle a méně v hlavě, více v přítomnosti tady a teď než v minulosti či budoucnosti.

Po dosavadních zkušenostech s prací s tělem jsem věděla, že je to ta nejlepší cesta k danému cíli.

Těžké začátky

První hodina byla otřesná. Prala jsem se se sebou samou. Se svými očekáváními, jak bych měla lekci prožívat, a s realitou, kterou jsem zažívala. Narážela na své stereotypy – pohybové i myšlenkové.

Utíkala jsem – z přítomnosti, od bolesti, od sebe a zase se doháněla a nadávala si, že utíkám. A také se vztekala a ptala sebe samé, zda to mám zapotřebí takto tu trpět ve stresových pozicích.

Byť nás Alice určitě upozorňovala na to, že trpět nemáme. Tehdy jsem však jejímu doporučení, že je třeba s bolestí jen být, jít ji naproti, prodýchat ji a uvolnit hlasem, moc nerozuměla, resp. nechápala, jak to udělat.

Byla jsem ráda, když se hodinová ručička, kterou jsem se snažila celých 90 minut posouvat pohledem, konečně doplazila k tři čtvrtě na devět.

Velkým překvapením pro mne bylo závěrečné kolečko, během kterého si někteří účastníci cvičení pochvalovali. Jak jim to může dělat dobře? Jak to, že já to tak necítím?

Postupné přivykání

Další hodiny už byly lepší, ale žádný velký šlágr. Sem tam jsem zažila příjemné pocity jakéhosi vyladění nebo naladění na sebe, ale byly tak jemné nebo ojedinělé, že jen kvůli nim bych se sem rozhodně netáhla týden co týden přes půlku Prahy.

Nepřestávali mne udivovat spolucvičící, kteří si sem právě pro ty dobré pocity chodili a pochvalovali si, jak jim to dělá dobře.

Já sem chodila jen kvůli tomu, že jsem si předsevzala co nejlépe se připravit na příchod dítěte, které však zatím nepřicházelo. Doufala jsem, že brzy otěhotním a byla přesvědčená, že už sem po porodu nikdy nezavítám.

Neznamená to, že bych cvičení protrpěla. To naštěstí ne. Po první hodině si mé tělo začalo postupně zvykat jak na večerní hodinu, tak i na některé cviky a postupně se mi cvičilo lépe.

Učila jsem se nemít očekávání a přijímat realitu takovou, jaká je. Brala jsem to jako objevnou cestu, někdy těžší, jindy lehčí, avšak cestu za určitým cílem. Ta cesta pro mne nebyla cíl a trvalo mnoho měsíců, než jsem se naučila si ji užívat.

_mg_2103

Je to jinak, jsem někde jinde

A pak jsem jednoho dne zjistila, že je něco jinak – nejen při cvičení, ale i v mém životě. Změna se vkrádala postupně, že jsem si ji ani nestihla všimnout, dokud nebylo vše výrazně jinak.

Najednou jsem se cítila lehčí. Týden co týden jsem se při cvičení postupně zbavovala zátěže a napětí, které jsem se sebou léta vláčela. Někdy se mi podařilo stěží odhodit pískové zrníčko, jindy celý šutr. Zrnko k zrníčku, šutr k šutru a najednou z toho byl o dvě třetiny lehčí batoh. 🙂 Měla jsem pocit, že mi narostla křídla.

Cítila jsem více energie. A to nejen z důvodu, že už jsem nemusela vydávat tolik energie na táhnutí těžkého batohu plného stresů, napětí, očekávání a zátěže minulosti. Naučila jsem se také se svojí energií lépe zacházet.

Cvičení mi pomohla prohloubit kontakt se sebou a snad i s druhými lidmi, napojit se na svůj vnitřní zdroj i na vesmír. Vím, že poslední jmenované může znít dost ezotericky. Nemám však pro to jiná slova. Napojení blíže popisuji zde >>>.

Stala jsem se spontánnější a flexibilnější. To neustálé přizpůsobování se cvikům, které mne tak štvalo (Proč teď musíme stát, když mně se chce sedět?! Proč teď protahujeme nohy, když já bych momentálně potřebovala protáhnout záda?!) mne naučilo brát snáz věci tak, jak jsou. Nebojovat s nimi.

Prostě věci nějak jsou a já mám vždy na výběr, jaký k tomu zaujmu postoj. Mohu se přizpůsobit, hledat výhody toho, co je, nebo nad tím vůbec nepřemýšlet a prostě to jen přijmout. A pokud jsou mé potřeby výrazně odlišné, mohu to odmítnout a zařídit se po svém. Jsem to já, kdo rozhoduje, jak se zařídím. Jsem to já, kdo je za to zodpovědný.

Cvičení bylo výborné i na sledování vlastních mentálních procesů, které mne zbytečně unavovaly. Naučila jsem se je lépe zachytávat i měnit. Zachytávání je první důležitý krok ke změně.

Naučila jsem se vnímat lépe své tělo, procesy v něm i své myšlenky a emoce a jejich odraz v těle. A ještě mnohem víc.

Změna byla patrná nejen pro mne, ale i pro ostatní lidi.

Jedna homeopatka, s kterou jsem se jednou za čas vídala, mi v té době řekla, že se změnila má tvář, mám uvolněnější rysy a vyzařuje ze mne pohoda.

Ano, až takové změny mohou způsobit bioenergetická cvičení.

Hm, pochybovači se mohou ptát, jak mohu vědět, že za mou změnou tehdy stála právě bioenergetická cvičení a nikoli třeba zmiňovaná homeopatie či další životní okolnosti.

Nemohu to samozřejmě dokázat. Vlivů mohlo působit více. Nepředkládám vám výzkum, pouze svou zkušenost. Soudím tak i proto, že se změny děly dále a stále dějí, i když jsem už dávno žádné homeopatické léky neužívala. A také proto, že jsem pozitivní přínosy začala cítit i během cvičení.

Prostě to zkuste. Najděte si lektora, který vám sedne, a vydržte  to dostatečně dlouho. Jsem přesvědčená, že to pak ucítíte též. A až to ucítíte, už nikdy víc o tom nebudete pochybovat. Fakt to vyzkoušejte a dejte mi pak vědět. 😉

 

A jak to bylo dál?

Možná by zvědavého čtenáře mohlo zajímat, jak to dopadlo s tím miminkem. Pár měsíců na to, co jsem pocítila tuto změnu (asi zhruba ty 2-3 měsíce, kdy probíhá příprava na dozrání vajíčka a jeho dozrání), jsem otěhotněla. Takže ano, doporučuji bioenergetiku i jako přípravu na početí. 😉

Pomáhá uvolnit se, otevřít se, napojit se. A umí divy ohledně práce se sexuální energií a prohloubení orgasmické schopnosti (srozumitelněji řečeno pomáhá k úžasnějšímu prožívání orgasmu).

 

A dál?

Cvičila jsem i jako těhotná. Až do porodu. A rodilo se mi jedna báseň. 🙂

Naučit se mít uvolněné všechny části těla, které momentálně nepracují a nemusí být v napětí, je při porodu k nezaplacení. Stejně jako naučit se jít vstříc vlnám, napětí, případně bolesti a umět je uvolňovat dechem a hlasem.

A po porodu? Zjistila jsem, že jsem na bioenergetice závislá. 🙂

Pomáhala mi zbavovat se přetlaků, pomohla mi řešit stavy, kdy jsem si připadala, jak přetlakovaný papiňák. Pomohla mi dočerpat energii, klid, nacházet svůj střed i při velkých hormonálních a emocionálních bouřích. Cvičila jsem doma sama a nemohla se dočkat, až bude syn natolik velký, že zvládne jeden večer beze mne a já budu moct zase vyrazit na pravidelnou úterní skupinku.

Cvičím dodnes. A nemíním s tím přestat.

Syn už zvládá večery včetně uspávání s tatínkem, takže přes školní rok zas navštěvuji týden co týden skupinu bioenergetických cvičení na Klamovce. Jinak cvičím denně sama doma. Cvičím kvůli sobě, protože mi to dělá dobře. Pochopila jsem, o čem to tehdy mluvili někteří účastníci skupiny. Je úžasné cítit se a být se sebou v kontaktu.

Vyzkoušejte to

Chcete-li poznat na vlastní kůži, o čem mluvím, najděte si skupinu poblíž vašeho bydliště a vyzkoušejte to (probíhají v Praze, Brně, Českých Budějovicích, nově budou v Chomutově a v Kralupech nad Vltavou, občas se koná i seminář v jiných městech). Dejte tomu nějaký čas a pak mi dejte vědět, jak bioenergetická cvičení změnila život vám.

Pokud jste poblíž Chomutova, od října 2016 zde bude probíhat cvičební skupina, kterou povedu společně s kolegyní PhDr. Hanou Nuslauerovou. Více informace naleznete zde.

Pokud máte Chomutov z ruky, nabízím ještě individuální lekce v Praze a Nupakách.

Ráda vám osobně představím to, co mne dovedlo k naplněnému životu a co mi dodnes pomáhá navracet se k sobě.

Tak co, jdete do toho?

Pište do komentářů nebo na e-mail pavla@clevermarketing.cz

 

P.S.: Sada bioenergetických cviků určená přímo na práci s hněvem je součástí tohoto e-booku. Věřím, že si je zamilujete. I vašim dětem se budou líbit. Ony je totiž nejspíš už dávno praktikují. 😉

Pavla Kupčo

Psycholožka, bodyterapeutka a matka. Na základě svých zkušeností (osobních i profesních) pomáhá ženám lépe zvládat jejich emoce, aby nemusely bouchat vzteky a křičet na své děti. Pomáhá jim zažívat více klidu, lásky a harmonie.

K přijetí, prožití a transformaci hněvu používá nejen techniky práce s myslí, ale i s tělem. Zahrnutí těla umožňuje rychlejší a efektivnější změny.

Inspiruje, jak růst se svými dětmi i se svým hněvem.

Je autorkou e-booku Papiňák pod kontrolou: Jak přestat křičet na své dítě, meditace Dobrá máma a on-line kurzu Jak méně křičet a žít ve větší harmonii se sebou samou i se svými dětmi.

Její příběh si můžete přečíst zde.

Chcete se podělit o své dojmy a zkušenosti? Máte dotaz? Pište do komentářů:

comments

Níže zadejte své křestní jméno a e-mail

 

Pošlu Vám e-book Z bouchajícího papiňáku laskavou mámou. A spolu s ním získáte i pravidelnou dávku inspirace, jak žít šťastněji a vyrovnaněji (nejen) s dětmi.

 

 

Váš e-book už je na cestě k vám!