O víkendu jsem si udělala malý výlet. Nechala jsem syna na starosti manželovi a rodičům a vydala se sama do lesa. Ani jsem nevěděla přesně, co tam budu dělat. Jen jsem cítila, že to potřebuji. Vypadnout, být sama, možná si i zacvičit, zameditovat… A tak jsem šla.
Nakonec došlo na vše. Nechala jsem se vést svým tělem a meditovala, cvičila (bioenergetické cviky a cviky z kum-nye) i tančila, jak mne právě vedlo tělo. Poté jsem si lehla na měkoučký mech a jen pozorovala mraky.
A pak to přišlo
Splynula jsem se zemí, na které jsem ležela. Splynula jsem s lesem, který mne obklopoval. Splynula jsem s oblaky, která jsem pozorovala. Cítila jsem se napojená, spojená, v jednotě, celistvá. Všemi buňkami těla jsem cítila, že je vše v pořádku.
Byl to silný, vše prostupující pocit, pro který nemám slova, kterými bych jej přesně popsala. Bylo to silné, nezpochybnitelné vědění. Jakákoli myšlenková analýza by jej narušila.
Chvíli jsem tam jen tak byla. Tady a teď. Ležela v úžasu a nasávala ten pocit. Když se jej nabažila, poděkovala jsem za něj a zase šla.
Nebylo to poprvé
Cestou zpět k rodině jsem se nesla na vlně toho napojení – na sebe, na život, na vesmír a vzpomínala, od kdy a v jakých chvílích mne doprovází.
Těžko říct, kdy to bylo poprvé. Možná kdysi na psychoterapeutickém výcviku, kdy jsem se prvně setkala s kum-nye (viz článek Jak jsem ležela na podlaze a koupala se v moři blaha). Rozhodně mě k němu přivedla práce s tělem.
Až když jsem přestala žít jen v hlavě a více se sjednotila s tělem, začala jsem zažívat tyto okamžiky sjednocení s veškerenstvem, tu láskyplnou náruč vesmíru.
Vím, že to pro někoho může znít divně, příliš spiritualisticky. Já sama bych kdysi na takovýto popis koukala dost skepticky. Ale když to prožijete, slova přestanou znít kýčovitě, přestanou být divná a prázdná – budete už také vědět.
V napojení ztrácí význam kdy, jak i proč
V napojení nejsou pochybnosti ani strach. V napojení není minulost ani budoucnost. Jednou jsem se chtěla spojit s duší dítěte, jež jsme si s manželem už nějaký ten pátek přáli a které zatím nepřicházelo.
Zrelaxovala jsem tělo a vnořila se mimo prostor a čas s otázkami: „Proč tu ještě nejsi? Kdy přijdeš? Co můžu ještě udělat?“ A odpověď zněla stejně jako teď v tom lese: „Vše je v pořádku.“
Takto při čtení to nemusí dávat smysl, ale v tom stavu, do kterého jsem se dostala, to bylo naprosto smysluplné a velmi silné. Tak silné, že jsem z toho ještě dlouho čerpala.
Byly za tím odpovědi, že není třeba hledat proč. Není třeba se ptát kdy. Dokonce ani není třeba nic dělat.
Prostě „jen“ buď. A já přijdu. Přijdu. Vše je v pořádku.
A to je vše, přátelé, známí i neznámí. To je vše, o co jsem se s vámi chtěla dnes podělit. Vše je v pořádku. Přeji vám, nechť to též cítíte každou buňkou těla! Děkuji. Amen.
K přijetí, prožití a transformaci hněvu používá nejen techniky práce s myslí, ale i s tělem. Zahrnutí těla umožňuje rychlejší a efektivnější změny.
Inspiruje, jak růst se svými dětmi i se svým hněvem.
Je autorkou e-booku Papiňák pod kontrolou: Jak přestat křičet na své dítě, meditace Dobrá máma a on-line kurzu Jak méně křičet a žít ve větší harmonii se sebou samou i se svými dětmi.
Její příběh si můžete přečíst zde.
Znám. Znám. Je to úžasné. A nejúžasnější na tom je, že se tomu stačí otevřít a ono to přijde. Je to ostatně mnohem lepší než se k tomu odevzdání dostávat skrze nepříjemné stresující zážitky (jak se mi stalo poprvé), kdy už člověk cítí, že nezmůže vůbec nic.
Ano, ano. Jen to „stačí se otevřít“ mi někdy dává zabrat :). Otevřít se a přitom nic neočekávat je pro mne velká výzva. Když se to ale podaří, tak to stojí za to.