V pomalosti je kouzlo. Jsme-li příliš rychlí, nemůžeme plně vychutnávat. Dnes už to vím. Dřív jsem to věděla jen teoreticky a stejně tomu nechtěla moc věřit. Dokud jsem to sama nezažila.
O čase, kdy jsem pomalost nesnášela
Byly časy, kdy jsem se hnala z aktivity do aktivity, snažila se co nejefektivněji využívat čas a být co nejvýkonnější. Kvantitu jsem nadřazovala kvalitě a rychlost pomalosti. Pomalost neměla v mém životě místo, vnímala jsem ji jen jako flákání a ztrátu času. Přímo jsem ji nesnášela.
Dokázalo mne tehdy například neskutečně vytočit, musela-li jsem se, byť jen pár metrů, táhnout za nějakým staříkem či matkou s dítětem, kteří mi zkřížili cestu, a tím mě zdrželi.
Občas jsem si sice zacvičila jógu, ale vybírala jsem si vždy co nejdynamičtější variantu (power jógu, ashtanga jógu) a i tak ji brala na milost jen jako doplněk k „pořádnému“ cvičení, nejčastěji jako závěrečný strečink, případně jako počáteční rozhýbání. Rozhodně nic plnohodnotného řádnému pohybu.
Tu a tam se ke mně dostávaly informace o prospěšnosti zpomalování a pomalosti, logicky byly dobře odůvodněné a já je na této teoretické úrovni uznávala, na mém životě a v mém přístupu to ale nic neměnilo. Ano, jasně, pomalost může být dobrá. Pro jiné. Pro mne však ne. Nebo aspoň ne teď, když… když zrovna pospíchám, když se cítím přetlakovaná a potřebuji se dynamicky vybít. Když… když… když…
Zlom
O několik let později ležím v sále a koupu se v moři blaha. Před chvílí jsme dodělali cvičení, které mne hodilo do natolik úžasných pocitů, že už si nepřeji nic víc, než tu moci takto zůstat ležet navždy.
V celém mém těle se rozprostírá blaženost, teplo a jas. Každá částečka těla radostně pulzuje. Cítím napojení na něco vyššího. Objímám celý svět a cítím se jím být též objímána. Milující. Milovaná. Mimo prostor a čas, a přeci přítomná víc než kdy jindy. „Tak tahle asi vypadá ráj,“ říkám si pro sebe a cítím, jak se připitomněle usmívám. Připadám si jak zdrogovaná. A asi i jsem. Endorfiny ve mně mají diskotéku.
Toto setkání s Kum Nye bylo hodně přesvědčivé.
Malá vsuvka o Kum Nye
Kum Nye je tibetský léčebný relaxační systém, který pracuje s pomalými pohyby a vede k propojení těla, mysli, smyslů, pocitů a jejich harmonizaci. Otevírá naše smysly, probouzí a prohlubuje pocity, rozvíjí naše vědomí sebe sama a pomáhá žít šťastný, vyrovnaný a naplněný život.
Pomalosti, budiž pochválena
Rychlost nás nutí k povrchnosti. Pouze tehdy, dovolíme-li si být pomalí, můžeme cítit hloubku. Pokud zpomalíme, můžeme si lépe uvědomovat to, co se děje v nás i kolem nás, lépe zachytávat a vnímat emoce. A to je přesně to, co potřebujeme, abychom nebyly v jejich vleku, aby hněv ani další emoce neovládaly nás, ale my je.)
Jen když zpomalíme, můžeme si více užívat život a všechny kouzelné okamžiky a krásy. Jen si představte, jestli jíte pomalu nebo rychle, chcete-li si vychutnat váš oblíbený pokrm.
Děti to vědí. Mají na vše dost času. Tedy měly by, kdybychom se je nesnažili aspoň sem tam urychlovat.
Jak to mám dnes
Dnes pomalu kráčím za svým synem (a občas jsem já tou matkou s dítětem, která překáží na cestě spěchajícím) a tak, jako mne dříve děsila pomalost, mne nyní děsí způsob, jakým jsem žila tehdy, když jsem se jí tak urputně bránila.
Co vy?
Jak to máte vy?
Více o práci s tělem (která zahrnuje i kum-nye) si přečtěte v e-booku Mějte ze života víc! Nyní si ho můžete stáhnout zdarma zde. Pokud chcete výše zmíněné rovnou vyzkoušet a zažít, ráda vás k moři blaha dovedu.
K přijetí, prožití a transformaci hněvu používá nejen techniky práce s myslí, ale i s tělem. Zahrnutí těla umožňuje rychlejší a efektivnější změny.
Inspiruje, jak růst se svými dětmi i se svým hněvem.
Je autorkou e-booku Papiňák pod kontrolou: Jak přestat křičet na své dítě, meditace Dobrá máma a on-line kurzu Jak méně křičet a žít ve větší harmonii se sebou samou i se svými dětmi.
Její příběh si můžete přečíst zde.
