Nejsou už klasické pohádky zastaralé? Nejsou moc násilné? Mají ještě co říci dnešním dětem? Podívejme se na tyto otázky trochu podrobněji z psychologického hlediska.

Přichází čas Vánoc a s ním i čas pohádek. V některých rodinách je to jediný čas v roce, kdy dostávají prostor i klasické (lidové)  pohádky (nebo pohádky na motivy těch lidových).

Během roku bývají bohužel opomíjeny či vytlačovány pohádkami moderními. Myslím si, že je to škoda. Domnívám se, že lepší pohádky než ty klasické dosud nikdo nevymyslet. Dokonce si troufám tvrdit, že ani vymyslet nemůže.

Jsou klasické pohádky zastaralé?

Občas se setkávám s názorem, že klasické pohádky jsou zastaralé a našim dětem už nic neříkají. Slýchám to od rodičů. Od dítěte jsem to ještě neslyšela. I když vzhledem k tomu, že malé děti přejímají názory dospělých, si dokážu představit, že by to mohlo opakovat i nějaké dítě. Domnívám se, že jde o nepochopení pohádek, neznalosti jejich jazyka a jejich působení.

Lidové pohádky se tradují po staletí, možná dokonce tisíciletí. Dalece tak přesahují cokoli, co může vymyslet jeden člověk. Tím, že byly tolikrát převypravovány, si uchovaly jen to ryzí a nejdůležitější, balast se ztratil. Je to stejné, jako když se obrušuje drahý kámen až na diamant.

A ten diamant, který v případě pohádek zůstal, nese zjevné i skryté významy. Je schopen oslovit dospělé i děti. Působí na všechny složky naší osobnosti. To zvládne málokterá moderní pohádka.

Ano, některé reálie se v běhu času trochu pozměnily. Málokdo má dnes doma pec, jízda na koni již není běžný dopravní prostředek a luk s šípem běžnou zbraní. Nežijeme již více v monarchii, i když králů je ve světě ještě stále dost a dvorní šašek by se možná našel i v naší zemi, možná nejeden. Žádnou z těchto odlišností však nepovažuji za natolik zásadní, aby učinila pohádku nesrozumitelnou.

Navíc o vnější skutečnosti jde až v druhé řadě. Naše vnitřní pochody, o kterých jsou dle psychologických výkladů pohádky především, se ani za ty dlouhé roky – stovky, tisíce let nezměnily. Stále toužíme po lásce a štěstí. Bojujeme s egem, se svojí malostí. Zmítají nás pudy a vášně. Vztekáme se, bojíme… a hledáme smysl života.

Zaslechla jsem nejednu výtku, že jsou v pohádkách špatné vzory, které nás učí, že je třeba trpět, dělat podřadnou práci a čekat u popela na prince. Nebo dokonce, že se nám pohádky snaží vštípit špatné hodnoty, například že peníze jsou špatné, protože všichni boháči v pohádkách jsou zlí. Nic z toho pohádky neříkají. Jsou to nešťastné interpretace, neporozumění jazyku pohádek.

Klasické pohádky jsou symbolické. Hovoří v symbolech a oslovují zejména naši duši a naše nevědomé části. Neporozumění vzniká z toho, když se je někteří dospělí snaží brát doslova a projikují (promítají) si do nich své nenaplněné tužby a svá zklamání.

Význam pohádek

Pohádky mluví řečí příběhu, který je nám i našem dětem nejsrozumitelnější a nejlépe se z něj učíme.

Podněcují dětskou fantazii (asi nikdo nepochybuje, že naslouchání pohádek dává dítěti víc než její sledování, kdy je ponechán malý prostor fantazii). Pomáhají dětem uchopit a pochopit své pocity, dodávají jeho problémům vážnost a zároveň nabízí řešení. Rozvíjí jeho sebedůvěru a důvěru v budoucnost. A dodávají mu smysl.

Pohádky také nenásilně vychovávají. Učí rozeznávat dobro a zlo, nesou morální ponaučení.

Je v tradičních pohádkách příliš mnoho násilí? Nevhodná slova, obrazy…?

Další z výtek snesených vůči pohádkám, se kterými se setkávám, je, že jsou lidové pohádky příliš násilné, a proto je rodiče nechtějí číst dětem či se jim je pokouší cenzurovat. Nejen násilí, ale všechna dle nich nevhodná slova, nevhodné pocity… Činí tak však svým dětem medvědí službu.

Jedna maminka například napsala:

„Deťom je ozaj veľmi ťažko nájsť knihu o rozprávkach, v telke ani nehovorím. Naše knižky sú celé počmárané, kde preškrtávam slová ako hlúpy, pomsta, darebák atď.“

Co se však stane, když část z celku vyjmeme a některá slova vynecháme? Přijde mi to, jako kdybychom nerozuměli fungování kladkostroje a část lana z něj prostě uřízli. Co by se stalo? Kbelík, který jsme s pomocí kladkostroje zdvihali, by nám spadl na hlavu.

Rodiče tak nevědomky s pohádkou zachází stejně jako se svými pocity (a samozřejmě i s pocity svého dítěte, neboť se nám u druhých těžko toleruje něco, co nejsme schopni tolerovat u sebe).

Pohádka však není jídelní lístek, ze kterého bychom si vybírali, na co zrovna máme ten den chuť či co by mělo dle nás chutnat našim dětem. Respektive o našich chutích i nechutích mohou pohádky (naše reakce na ně) hodně vypovědět, ale dětem bychom je měli servírovat celé, ať si samy vyberou, co je osloví, co si budou chtít opakovat a dále zpracovávat ve své fantazii.

Jak jsem již psala, lidové pohádky byly předávány z generace na generaci. To, co se z nich uchovalo, je to stěžejní. V takto dochované pohádce má každé slovo svůj význam. Nic tam není navíc.

Pokud z pohádky nějaké části, které nám přijdou až moc temné, vynecháme, vytváříme tím už úplně jiný obraz, ale hlavní úskalí těchto činů je v tom, že tím upíráme našim dětem právo na jakékoli podobné temné myšlenky a pocity.

I když v knížce zaškrtáme jakákoli slova, i když je vymažeme z pohádkového obrazu, z našich životů tím nezmizí.

Ba naopak, zabraňujeme-li jim žít otevřeně, vědomě, žijí nevědomě, mimo naši kontrolu, městnají se pod povrchem a hrozí, že postupně nadělají mnohem větší paseku. Sem tam mohou vyšlehnout svůj plamen nebo jednou možná bouchnou jako sopka.

Ať se nám to líbí nebo ne, hněv i agrese do našich životů patří. Jsou přirozené. Agrese je fyziologická odpověď našeho organismu, která směřuje k přežití či dosažení nějakého cíle. Je součástí odpovědi, na kterou jsme naprogramováni, tj. boj nebo útok.

Ano, máme spoustu kultivovanějších možností, jak nenásilně dosahovat cílů. A ano, je určitě vhodné k tomu vést i naše děti. To s tím není v rozporu. Snažme se omezovat agresivní chování, ale nepopírejme agresivní impulsy, které v sobě máme všichni. A právě i o těchto impulzech jsou pohádky.

V necenzurované pohádce se dítě může identifikovat s hlavním hrdinou a dostává zprávu, že jeho pocity, které zažívá, jsou normální. Zažívají je i jiní. Jaká úleva! Není v tom samo. Není divné. A navíc v pohádce nachází i návod, jak se s takovými pocity vypořádat, jak jim navzdory získat prince/princeznu. Dostává naději, že nakonec důležité úkoly zvládne, přemůže draka, vysvobodí princeznu a vše dobře dopadne.

I když se to nám matkám nemusí líbit, každé dítě někdy vnímá svou matku jako macechu, která ho nemá ráda a nepřeje mu. Každé dítě, které má sourozence, zažije někdy pocit, že je jeho sourozencům nadržováno a druhý má výhody, které ono nemá. Každé dítě se také někdy cítí jako hloupý Honza, protože nezvládá tak dobře všechny věci jako dospělí kolem něj. Z pohádky však získává naději, že i ten, který vypadal na začátku jako hloupý, může dobýt svět.

Ano, v pohádkách najdeme násilí, chtivost, ničení, někdy i sadismus, ale i to jsou části nás samých. Ano, někdy máme vztek na své děti. Ano, někdy máme chuť rozcupovat věci či lidi. Přiznejme si to.

Jen když si tyto své temné stránky přiznáme, přijmeme je a dovolíme si temné emoce (například hněv a zlost) prožít – třeba právě ve fantazii spolu s pohádkovou postavou, nebudou nás pak dále sužovat a ovládat. A výrazem „prožít“ rozhodně nemyslím realizovat, nýbrž je procítit a pracovat s nimi tak, aby mohly samy zase odejít. Pracovat s nimi lze právě ve fantazii či pomocí práce s tělem.

Dítě většinou nemá problém s tím, že vlk sežere Karkulku a myslivec mu rozpárá břicho a zašije mu tam kamení. To jen my dospělí, kteří bereme pohádky doslova a nechceme je nechat působit cele i na naši nevědomou část, se jich bojíme. Nebo možná právě proto, že ať chceme nebo ne, tak pohádka komunikuje i s naším nevědomím, se jich bojíme.

Pohádka nám o nás může mnoho říci

– ukazuje nám, s jakými tématy rezonujeme, co prožíváme, čeho se bojíme, co nemáme zpracované. Stačí sledovat své emoce při čtení pohádky.

Pomoc se strachy a úzkostmi

I když dítě může nějaká pohádka vystrašit, když se s ní seznámí víc, její hrozivý účinek zpravidla mizí. Většinou se neděje to, že by pohádka vytvářela dítěti úzkosti a strachy, ale že úzkostem a strachům, které dítě cítilo, ale třeba neumělo vyjádřit, dá tvar a z úzkosti nebo strachu se stane čarodějnice nebo černokněžník.

Má-li strach podobu (ať už jakékoli fantazijní bytosti), lépe se s ním pracuje. Pomocí pohádky se s ním může dítě ve fantazii vypořádat. Pohádka mu ukazuje způsoby, jak se strachem a dalšími emocemi a silami zacházet, a dává navíc naději, že to dítě zvládne, že to dobře dopadne.

Platí to i o pohádkách, které nejsou čtené, ale dítě se na ně dívá?

Doteď jsem psala především o čtených pohádkách. S pohádkami zprostředkovanými obrazem je to trochu jiné a i expozice násilí v takovém případě může působit jinak.

Na druhou stranu Bettelheim* zmiňuje pokusnou studii** dělanou na dětech páté třídy, kterým byl promítnut film s agresivním obsahem. Děti, které měly vysokou úroveň představivosti, čemuž čtení pohádek napomáhá, reagovaly značným poklesem agresivního chování. To nebylo pozorováno u dětí, jimž se nedostalo povzbuzení, aby se zabývaly agresivními fantaziemi.

Takže čtěme svým dětem pohádky. Zejména ty lidové. A bez cenzury.

*BETTELHEIM, Bruno. Za tajemstvím pohádek: proč a jak je číst v dnešní době. Přeložila Lucie LUCKÁ. Praha: Lidové noviny, 2000. Edice 21, sv. 14. ISBN 80-7106-290-1.

**BIBLOW, Ephraim. Imaginative Play and the Control of Aggressive Behavior, in: BETTELHEIM, Bruno. Za tajemstvím pohádek: proč a jak je číst v dnešní době. Praha: Lidové noviny, 2000.

Pavla Kupčo

Psycholožka, bodyterapeutka a matka. Na základě svých zkušeností (osobních i profesních) pomáhá ženám lépe zvládat jejich emoce, aby nemusely bouchat vzteky a křičet na své děti. Pomáhá jim zažívat více klidu, lásky a harmonie.

K přijetí, prožití a transformaci hněvu používá nejen techniky práce s myslí, ale i s tělem. Zahrnutí těla umožňuje rychlejší a efektivnější změny.

Inspiruje, jak růst se svými dětmi i se svým hněvem.

Je autorkou e-booku Papiňák pod kontrolou: Jak přestat křičet na své dítě, meditace Dobrá máma a on-line kurzu Jak méně křičet a žít ve větší harmonii se sebou samou i se svými dětmi.

Její příběh si můžete přečíst zde.

Chcete se podělit o své dojmy a zkušenosti? Máte dotaz? Pište do komentářů:

comments

Níže zadejte své křestní jméno a e-mail

 

Pošlu Vám e-book Z bouchajícího papiňáku laskavou mámou. A spolu s ním získáte i pravidelnou dávku inspirace, jak žít šťastněji a vyrovnaněji (nejen) s dětmi.

 

 

Váš e-book už je na cestě k vám!