První část příběhu jste si mohli přečíst v článku Jak k nám přišel andílek.

 

S blížícím se termínem porodu (který jsem si vypočítala dle ovulace) se postupně zmenšoval můj seznam, co vše bych ráda do porodu ještě stihla. Stále v něm něco zůstávalo, ale bylo toho méně a méně a postupně se mi to jevilo míň a míň podstatné.

 

Sami

Pár dní před termínem mi rodiče navrhli, zda nechci, aby si na jeden den a jednu noc vzali našeho prvorozeného syna.

Nechtěla jsem. Přišlo mi, že bydlí dost daleko na takový experiment. Syn sám s nimi v noci dosud nebyl. Párkrát ho sice večer uspávali, ale v noci jsem se k němu vždy vrátila a jen jednou byl v noci beze mne, ale zase s tátou. Bez nás obou by to byla premiéra.

Syn však chtěl. Říkal, že to zvládne a zdálo se, že se na ten výlet moc těší. A tak jsem ho nechala jet. A my s mužem doma najednou, poprvé po téměř čtyřech letech, osiřeli.

A tak jsme si udělali hezký večer. Byl shodou okolností svátek svatého Valentýna.

Druhý den ještě dozníval v podobném duchu. Ráno jsem si zacvičila a pak vyrazila na procházku. Ještě před odchodem jsem se muži zmínila, že bych si dala hovězí steak a navrhla, že by mohl udělat oběd. Spíše ale v žertu. Nic jsem si od toho neslibovala. Muž měl pracovat ten den z domova.

 

Terapeutická procházka

Na procházce jsem si pročistila hlavu a ladila se na porod.

 

Porod není zkouška

Uvědomila jsem si v sobě napětí a nervozitu jako před zkouškou. Ale porod není zkouška, v které by šlo o podávání výkonu, vysvětlovala jsem sobě samé. Nelze neobstát.

Jediným mým úkolem je v něm prostě být – v kontaktu – se svoji intuicí, se svým tělem a hlavně s miminkem, které jej řídí. A míra toho naladění prostě bude odpovídat mému současnému stupni vývoje. Vím, že to proběhne nejlépe, jak teď může. Jediný způsob, jak se na to mohu nyní připravit, je otvírat se všemu, co je, a důvěřovat.

 

Porod jako cesta

Vnímala jsem paralelu s cestou, po které jsem šla. Ráda bych věděla, kdy přijde kopec, stoupání a kde je vrchol. Ráda bych se na vše připravila, věděla dopředu, kdy mám šetřit síly a jak jsem právě daleko. Ráda bych měla vše pod kontrolou. (I když už to naštěstí není tak intenzivní jako dříve. Vnímám, že jsem se v tomto ohledu o kousek posunula.)

Ale nyní se po mně chce něco úplně jiného. Je třeba důvěřovat, že to ujdu, ať přijde stoupání kdykoli a bude jakkoli dlouhé. Zvládla jsem to poprvé, zvládnu to i podruhé. Někde uvnitř vím, že mám vše, co potřebuji, aby to dobře dopadlo a aby to pro mne i pro mimi byla posilující zkušenost.

 

Tentokrát jen sama za sebe, bez vnějších pomocných berliček

Věřím, že to tentokrát dám i bez všech těch berliček, které jsem měla u předchozího porodu:

 

  • Bez namíchaných Bachovek k porodu.

Neboť si nejsem jista, že mi fungovaly. Sice těžko říct, jaký by byl první porod bez nich, ale i když jsem je zkoušela později, protože jsem o nich psala (Bachovy květové exence na křik a hněv), žádné změny k lepšímu jsem nezaznamenala. (Neměla jsem je namíchané na hněv, nýbrž na to, co jsem v té době řešila.)

 

  • Bez opakovaného uvolňování vazů kamarádkou fyzioterapeutkou.

Protože prostě nevěřím, že by naše dokonalé tělo nebylo schopno některé vazy uvolnit samo, když u jiných to zvládne.

Protože už se mi nechce cvičit či absolvovat cviky, které mám pocit, že mi nedělají dobře, jen proto, že jsou posvěceny fyzioterapeutickou autoritou, o které jsem si dřív myslela, že musí přeci vědět o těle – i konkrétně o tom mém – víc než já.

 

  • Bez cvičení s Epinem.

Jež se mi nikdy nepozdávalo, ale má porodní asistentka jej v předchozím těhotenství opěvovala a já opět podlehla autoritě, která jistě ví lépe než já.

Nepřijde mi přirozené pravidelně roztahovat část těla, která má být většinu života neroztažena. Myslím, že porod nejde takto natrénovat předem. Věřím, že se tělo v pravý čas vlivem hormonů otevře natolik, na kolik bude třeba, a půjde to hladce i bez nepřirozeného nácviku (od kterého mimo jiné zrazují i někteří fyzioterapeuti, neboť se tím dá napáchat i dost škod).

 

  • Bez pití maliníku.

Prostě se mi nechce využívat byliny preventivně, zvlášť když jinak čaje vůbec nepiji.

 

Procházka i dialog vedený se sebou samou, skoro bych řekla vedení terapie sobě samé, mě uklidnilo a uvolnilo.

 

Rituály

Ještě jsem si v mysli dodělala předporodní rituál. Požehnání od 4 živlů přírody, které jsem získala předchozí den, jsem si v představě doplnila požehnáním od žen, které mne svými porody či způsoby života inspirují. Dokončila jsem tak další z bodů z mého seznamu, co chci ještě stihnout do porodu, a cítila, že jsem tím zas o kousek blíž narození děťátka.

V závěru procházky jsem si ještě udělala svůj pravidelný oblíbený rituál u potoka, kdy pouštím po vodě vše, co potřebuji pustit (nyní hlavně potřebu kontroly, obavy a pochybnosti) a pak si po proudu nechávám připlout vše, co bych ráda (nyní to byla hlavně otevřenost a přijímání všeho, co je, jako toho nejlepšího možného, co právě teď může být. A důvěra.)

 

Báječný posilňující oběd

Při příchodu domů jsem se ve dveřích potkala s mým mužem, který mě vyháněl ještě na chvíli ven, že se vracím moc brzy. Že by fakt jel pro ten steak?

Doma to vonělo, v troubě už se pekla zelenina. Byla jsem mile překvapena. Nečekala jsem, že se toho muž opravdu ujme. A tak jsem hladová vyčkávala, než se vrátí a oběd dodělá.

Byl to báječný sváteční oběd. Muž se uculoval, že to musí být kluk, když má chuť na maso, které jinak mimo těhotenství téměř nejím, a zas mluvil o Páťovi. „Aby ses nedivil a nebyla to masachtivá holčička, která teď potřebuje sílu na porod,“ zpochybňovala jsem jeho přesvědčení já.

 

Ještě jednu noc bude prázdný dům

Po obědě jsem obdržela zprávu od rodičů, co bych řekla tomu, kdyby si nechali syna ještě jednu noc a přivezli nám ho až v pátek. Že prý s nimi chce ještě být a zatím nás vůbec nepostrádá.

Tentokrát jsem neprotestovala. Naopak. Měla jsem už nějakou dobu pocit, že zrovna tuto noc by mohl porod proběhnout. (Jednak kvůli tomu, že bude nov – na nov k nám dušička přišla, možná se bude chtít na nov i narodit. A také to bude zrovna 266 dní od ovulace, což je doba, kdy se narodilo naše první dítě). Nedokázala jsem si představit, jak bych rodila, kdyby tu přes noc spali mí rodiče (což byl jeden z původních plánů, že syna přivezou a možná přespí do druhého dne).

Přítomnost syna by mi zas až tolik nevadila, snad by spal, přítomnost dalších lidí v domě však ano. Doufala jsem, že se to nějak poskládá a že si to mimi zařídí, jak bude potřebovat, a teď byla mile překvapena, jak krásně se to skládá. Uklidnilo mne, že bude tuto noc v domě klid na případný porod.

Jemná znamení, že se to už chystá

 

Jemné vlny

Po obědě jsem byla zvyklá meditovat, relaxovat a udělat si pár bioenergetických cviků. Když jsem však začala s relaxací, cítila jsem něco zvláštního v břiše. Jako by jím projížděly jemné vlny. Že by se začínalo něco dít? Nebo jen trávím to maso? Ale na trávení to nevypadalo. Byly to zvláštní pohyby, které jsem neznala. Nebyly ani trochu bolestivé. Přitahovaly mou pozornost a tak jsem je jen pozorovala a u toho se uvolňovala a relaxovala.

 

Potřeba odpočinku

Po relaxaci jsem si chtěla číst, ale přepadala mne únava. To bude asi po tom masu. Něco ve mně mi však říkalo, že ač po obědě zásadně nespím (obávala jsem se, že bych pak špatně spala v noci), dnes mám udělat výjimku. Kdo ví, co bude v noci. Možná si potřebuji odpočinout a nabrat sílu. A tak jsem se poddala únavě a na chvíli upadla do spánku.

Moc odpočatá jsem si však po něm nepřipadla. Cítila jsem se v útlumu a tak jsem se snažila zbytek odpoledne dělat jen nenáročné věci.

 

Potřeba dokončit vše nedokončené

Večer, když manžel odjel na hokej (se slovy: „Kdyby něco, tak nic.“), jsem však chytla druhou mízu a měla potřebu dokončit vše nedokončené.

S tím už jsem ostatně začala předchozí den, kdy jsem domalovala obrázek k porodu (ale pak neplánovaně rozmalovala další) a začala s úklidem.

Manžel předchozí den vtipkoval, že má porodnice vypadá hrozně a chtělo by to v ní udělat trochu pořádek. Nejdřív jsem nechápala, než mi došlo, že mluví o koupelně, kam jsem se přesunula v závěru prvního porodu a kde se tedy nakonec narodil náš syn. Vzhledem k tomu, že jsem to měla sama dlouho v plánu, jsem se do toho hned dala a tento den už jen douklízela pár horních ploch.

Pak jsem tento večer pokračovala tím, že jsem uklidila sušák z chodby, kde jsem sušila ložní prádlo, které jsem ráno vyprala, čistě povlékla postele, uklidila přebalovák, na kterém se léta vršily různé věci, a na pračku připravila žínku na obklad na hráz a červenou osušku pro miminko, až se narodí.

Domalovala jsem ještě něco k poslednímu obrázku k porodu a zvažovala, zda mám ještě nějak vyjádřit (namalovat či napsat) svá přání k porodu pro dnešní nov. Pak mi přišlo, že je to zbytečné. Vše jsem už několikrát vyslovila, psala i malovala. Rituálně nechala posvětit, když byl úplněk. Vše už je vysloveno a připraveno.

Afirmační kartička, kterou jsem si vytvořila před porodem na nabíjení vody

Jsem připravena

A tak jsem jen chvíli meditovala za novu. A řekla miminku, že jsem připravená a že až bude připravené i ono, tak může přijít.

Že se mu pokusím tu cestu usnadnit, jak nejlépe budu umět. Že bych si přála jemný a hladký porod tady doma, ale jestli má ono jiné přání nebo si potřebuje projít něčím jiným, že to budu respektovat a zkusím se tomu přizpůsobit. Že se na něj moc těšíme. Že dnešní noc bude klid na případný porod, ale že to určitě půjde i jiné dny a noci. Přeci jen termín je za dva dny, času má dost. Nechávám to v jeho režii. Vím, že vybere ten nejlepší možný čas a to nejlepší možné místo.

 

Blíží se to

Pak jsem šla spát. Bylo asi 10 minut po 22. hodině. Necítila jsem ještě únavu, ale měla pocit, že bych to neměla s ponocováním přehánět. Určitě by ještě bylo co uklízet, připravovat, vylepšovat, ale to hlavní je dokončeno a je třeba si na chvíli odpočinout. Když jsem usínala, opět jsem zaregistrovala něco v břiše. „Prostě se to blíží. Těžko říct, jak moc,“ říkala jsem si a usnula.

Pokračování v článku Jak jsem málem zaspala porod.

 

Pavla Kupčo

Žena, matka, psycholožka. Její celoživotní vášní je sebepoznávání a osobní rozvoj. Nejvíc se v tomto směru posunula zásluhou mateřství a bodyterapie. Mateřství jí umožnilo poznat její nežité části, zejména hněv. A bodyterapie jí pomohla ty části přijmout, prožít a transformovat. Na základě své zkušenosti inspiruje i ostatní matky, jak růst spolu se svými dětmi.

Je autorkou e-booku Papiňák pod kontrolou: Jak přestat křičet na své dítě, meditace Dobrá máma a on-line kurzu Jak méně křičet a žít ve větší harmonii se sebou samou i se svými dětmi.

Její příběh si můžete přečíst zde.

Chcete se podělit o své dojmy a zkušenosti? Máte dotaz? Pište do komentářů:

comments

Níže zadejte své křestní jméno a e-mail

 

Pošlu Vám e-book Z bouchajícího papiňáku laskavou mámou. A spolu s ním získáte i pravidelnou dávku inspirace, jak žít šťastněji a vyrovnaněji (nejen) s dětmi.

 

 

Váš e-book už je na cestě k vám!