Pustit si článek do uší
Také věříte některému z následujících mýtů?
Co se křičení týče, když to hodně zjednoduším, potkávám 2 kategorie žen – ty, které význam křiku podceňují a ty, které ho přeceňují. Do které kategorie patříte vy?
Očekávám, že do té druhé. Takové ženy totiž nejčastěji přicházejí na mé stránky či ke mně na konzultace a hledají pomoc.
Nejčastěji věří následujícím 4 mýtům nebo aspoň některému z nich. 2. mýtu jsem nějaký čas věřila i já sama.
1. mýtus: Křik je špatný
Ne. Křik sám o sobě není ani dobrý, ani zlý. Je to možnost našeho hlasového vyjádření. Skrze hlas můžeme sdělovat informace, ale také emoce – a ukázat naléhavost našeho sdělení.
Záleží tedy, k čemu křik používáme. Jsou situace, kdy je naprosto opodstatněný. Například, když se dítě řítí do silnice. Jde o extrémní situaci, které lze do určité míry předcházet. Občas se ale přihodit může.
Jinak je tomu, když je křik výrazem emocí, které z nás nekontrolovatelně tečou. A o to jde především – nakolik je křik vědomý, nakolik si ho uvědomuje a vědomě ho používáme.
Ono totiž není vůbec od věci jít si občas někam zakřičet – způsobem, kterým to nikomu neubližuje. Může nám to pomoci zbavit se přetlaku a napětí. Více o tom třeba zase někdy příště.
A jestli lze dětem vymezit hranice a stanovit limity bez křiku?
Teoreticky určitě. 😊 Vím však, že v praxi je to daleko těžší. Existují způsoby a cesty, jak to dělat jinak než křikem. Pojďme se je učit, ale neviňme se za to, že to neumíme hned od začátku dokonale a bez křiku.
A pozor – vnímám rozdíl mezi křikem a zvýšeným hlasem. Být důraznější s pomocí zvýšeného hlasu, ukázat hranici či emoci není špatně. Nebo chcete být jako stroje? Děti potřebují vidět naše emoce. Jen by to pro ně nemělo být válcující, drtící a ponižující.
2. mýtus: Jsem špatná máma, protože křičím
Ó, kolikrát jsem tohle slyšela od svých klientek mezi řádky. A kolikrát jsem si to sama o sobě myslela v časech, kdy jsem svůj hněv vůbec nezvládala a křik byl téměř na denním pořádku.
Ne, nejste špatná máma kvůli tomu, že křičíte. Jste v pořádku. Jen je toho na vás možná moc, jen toho po sobě možná chcete příliš, jen se pravděpodobně potřebujete naučit novému přístupu k sobě i ke svým emocím. A nejspíš také potřebujete více podpory, abyste mohla dělat věci jinak.
3. mýtus: Ty, které nekřičí, zvládají hněv lépe a jsou hodny následování.
Nemusí to tak být. Pokud znáte ženu, která nikdy nekřičí, ještě to neznamená, že hněv zvládá lépe.
Absence křiku sama o sobě není vypovídající, jak dotyčná zvládá či nezvládá hněv a své další emoce. Tichá domácnost, vražedné mlčení či pasivní agresivita nejsou o nic moc lepší než křik. Mohou ubližovat úplně stejně, jen skrytěji.
Krom toho si někdy děláme iluze o druhých a porovnáváme se s touto domnělou iluzí. Nevidíme, co se děje za zavřenými dveřmi. Dokud jsme obrazně řečeno nevyměnily boty a nechodily v botách dotyčné a ona v našich, nevíme…
4. mýtus: Stačí se více ovládat
Velmi častý mýtus, se kterým se setkávám, je, že se stačí více ovládat. Zatnout zuby a udržet se. Zavřít pusu a spolknout to.
Potkávám ženy, které si dávají stále dokola předsevzetí, že tento den už to zvládnou. A drží se a ovládají se a velmi, velmi moc se snaží – být trpělivé a laskavé k dětem, nedat znát, že jim něco vadí, že už mají něčeho plné zuby. A chvíli mají i pocit, že to funguje. Jednou to zvládnou, podruhé… potřetí už se skřípajícími zuby. A pak „náhle“ při nějaké „prkotině“ bouchnou. Jak papiňák. A viní se za to, jak jsou nemožné, že už to zase nedaly.
Potlačovat své emoce není dobré řešení.
Držet se a nedávat najevo nic, co je v rozporu s tím, co si myslíme, že bychom měly cítit či v rozporu s tím, jaké bychom měly být, je přímá cesta k výbuchu (nebo k zdravotním problémům). Krom toho, že je to energeticky velmi, velmi vyčerpávající, to ani není funkční.
Co tedy?
Potřebujeme se učit více si uvědomovat sebe samé a své emoce, lépe rozumět sobě i všem pocitům, které prožíváme, a učit se je včas adekvátně vyjadřovat, vhodně komunikovat. Potřebujeme si dovolit emoce prožívat a zároveň se naučit z nich hned nereagovat (ne nevědomě, ne automaticky).
Většinou je třeba jít hlouběji než jen na úroveň projevů chování, které vidíme.
Našly jste se v některém bodě? Zajímají vás praktické tipy, co tedy s tím křikem? Stáhněte si zdarma e-book Z bouchajícího papiňáku laskavou mámou, kde se dozvíte více o tom, proč křičíte, a 3 praktické tipy, jak to změnit.
Víte,ono to opravdu někdy nejde….Článek je bezvadný,jen se počítá se „standardnimi“ dětmi.Mame dvě – starší adhd + silné úzkosti.Dokaze se vůči mladší sestře vyšroubovat během pár vteřin,aby ji svou energii nezabila,musím zvýšit hlas.Nemam to ráda a opravdu jsem vytrénovany stoik,ale….Stále se učím.Jen nevím,jak ustát dvouhodinové výbuchy vzteku,které k adhd s úzkostmi patři,je to vyčerpávající.Priznam se,že občas nesmírně závidím maminkám s běžnými dětmi,a pak mi je líto,když kvůli hloupostem na ně křičí.
Ano, vím, že je to někdy opravdu těžké. I se „standardními“ dětmi, natož s dětmi s diagnózou, kterou popisujete. S dětmi s adhd jsem sice pracovala, ale popravdě si nedokážu představit mít takové dítě doma, protože to je zase úplně jiný level. Myslím, že to zvládáte skvěle, pokud při dvouhodinovém výbuchu hněvu Vašeho dítěte pouze jen zvýšíte hlas. Musí to být velká škola života! Smekám a přeji i nadále pevné nervy.
Silvie, nejste v tom sama. Syn ADHD, také úzkosti a deprese, k tomu těžká VD, takže nám ani nerozumí a úroveň jeho řeči je o několik let pozadu a k tomu mladší, „jen“ s VD, ale opravdu velmi citlivý a emočně nevyzrálý a chování staršího bratra ho dohání k šílenství, bez něj je naprosto v klidu. Mírně řečeno také „často zvyšuji hlas“. Po mnoha letech „bojů“, kdy mi poslední dobou začal mozek vypovídat službu i v základních věcech, jsem se rozhodla sama pro léčbu AD a musím říct, že se hodně věcí změnilo a všem se dost ulevilo, mnohem méně křičím a zvyšuji hlas, jsem více v klidu a mám více nervů na nekonečné vysvětlování, ničení věcí, ubližování atd. Není to sice ideální řešení, ale když jsem se to za 8 let nenaučila zvládat tak, jak bych sama chtěla, tak dalších 8 let čekat nehodlám.
Díky za sdílení zkušenosti. Musí to být hodně náročné. S těmi AD je to zajímavé. Nějakou terapii jste zkoušela?