Pustit si článek do uší

Také věříte některému z následujících mýtů?

Co se křičení týče, když to hodně zjednoduším, potkávám 2 kategorie žen – ty, které význam křiku podceňují a ty, které ho přeceňují. Do které kategorie patříte vy?

Očekávám, že do té druhé. Takové ženy totiž nejčastěji přicházejí na mé stránky či ke mně na konzultace a hledají pomoc.

Nejčastěji věří následujícím 4 mýtům nebo aspoň některému z nich. 2. mýtu jsem nějaký čas věřila i já sama.

 

1. mýtus: Křik je špatný

Ne. Křik sám o sobě není ani dobrý, ani zlý. Je to možnost našeho hlasového vyjádření. Skrze hlas můžeme sdělovat informace, ale také emoce – a ukázat naléhavost našeho sdělení.

Záleží tedy, k čemu křik používáme. Jsou situace, kdy je naprosto opodstatněný. Například, když se dítě řítí do silnice. Jde o extrémní situaci, které lze do určité míry předcházet. Občas se ale přihodit může.

Jinak je tomu, když je křik výrazem emocí, které z nás nekontrolovatelně tečou. A o to jde především – nakolik je křik vědomý, nakolik si ho uvědomuje a vědomě ho používáme.

Ono totiž není vůbec od věci jít si občas někam zakřičet – způsobem, kterým to nikomu neubližuje. Může nám to pomoci zbavit se přetlaku a napětí. Více o tom třeba zase někdy příště.

A jestli lze dětem vymezit hranice a stanovit limity bez křiku?

Teoreticky určitě. 😊 Vím však, že v praxi je to daleko těžší. Existují způsoby a cesty, jak to dělat jinak než křikem. Pojďme se je učit, ale neviňme se za to, že to neumíme hned od začátku dokonale a bez křiku.

A pozor – vnímám rozdíl mezi křikem a zvýšeným hlasem. Být důraznější s pomocí zvýšeného hlasu, ukázat hranici či emoci není špatně. Nebo chcete být jako stroje? Děti potřebují vidět naše emoce. Jen by to pro ně nemělo být válcující, drtící a ponižující.

 

2. mýtus: Jsem špatná máma, protože křičím

Ó, kolikrát jsem tohle slyšela od svých klientek mezi řádky. A kolikrát jsem si to sama o sobě myslela v časech, kdy jsem svůj hněv vůbec nezvládala a křik byl téměř na denním pořádku.

Ne, nejste špatná máma kvůli tomu, že křičíte. Jste v pořádku. Jen je toho na vás možná moc, jen toho po sobě možná chcete příliš, jen se pravděpodobně potřebujete naučit novému přístupu k sobě i ke svým emocím. A nejspíš také potřebujete více podpory, abyste mohla dělat věci jinak.

 

3. mýtus: Ty, které nekřičí, zvládají hněv lépe a jsou hodny následování.

Nemusí to tak být. Pokud znáte ženu, která nikdy nekřičí, ještě to neznamená, že hněv zvládá lépe.

Absence křiku sama o sobě není vypovídající, jak dotyčná zvládá či nezvládá hněv a své další emoce. Tichá domácnost, vražedné mlčení či pasivní agresivita nejsou o nic moc lepší než křik. Mohou ubližovat úplně stejně, jen skrytěji.

Krom toho si někdy děláme iluze o druhých a porovnáváme se s touto domnělou iluzí. Nevidíme, co se děje za zavřenými dveřmi. Dokud jsme obrazně řečeno nevyměnily boty a nechodily v botách dotyčné a ona v našich, nevíme…

 

4. mýtus: Stačí se více ovládat

Velmi častý mýtus, se kterým se setkávám, je, že se stačí více ovládat. Zatnout zuby a udržet se. Zavřít pusu a spolknout to.

Potkávám ženy, které si dávají stále dokola předsevzetí, že tento den už to zvládnou. A drží se a ovládají se a velmi, velmi moc se snaží – být trpělivé a laskavé k dětem, nedat znát, že jim něco vadí, že už mají něčeho plné zuby. A chvíli mají i pocit, že to funguje.  Jednou to zvládnou, podruhé… potřetí už se skřípajícími zuby. A pak „náhle“ při nějaké „prkotině“ bouchnou. Jak papiňák. A viní se za to, jak jsou nemožné, že už to zase nedaly.

Potlačovat své emoce není dobré řešení.

Držet se a nedávat najevo nic, co je v rozporu s tím, co si myslíme, že bychom měly cítit či v rozporu s tím, jaké bychom měly být, je přímá cesta k výbuchu (nebo k zdravotním problémům). Krom toho, že je to energeticky velmi, velmi vyčerpávající, to ani není funkční.

Co tedy?

Potřebujeme se učit více si uvědomovat sebe samé a své emoce, lépe rozumět sobě i všem pocitům, které prožíváme, a učit se je včas adekvátně vyjadřovat, vhodně komunikovat. Potřebujeme si dovolit emoce prožívat a zároveň se naučit z nich hned nereagovat (ne nevědomě, ne automaticky).

Většinou je třeba jít hlouběji než jen na úroveň projevů chování, které vidíme.

 

Našly jste se v některém bodě? Zajímají vás praktické tipy, co tedy s tím křikem? Stáhněte si zdarma e-book Z bouchajícího papiňáku laskavou mámou, kde se dozvíte více o tom, proč křičíte, a 3 praktické tipy, jak to změnit.

Pavla Kupčo

Níže zadejte své křestní jméno a e-mail

 

Pošlu Vám e-book Z bouchajícího papiňáku laskavou mámou. A spolu s ním získáte i pravidelnou dávku inspirace, jak žít šťastněji a vyrovnaněji (nejen) s dětmi.

 

 

Váš e-book už je na cestě k vám!

Níže zadejte svůj e-mail.

Pošlu Vám e-book Z bouchajícího papiňáku laskavou mámou. A spolu s ním získáte i pravidelnou dávku inspirace, jak žít šťastněji a vyrovnaněji (nejen) s dětmi.

Vaše osobní údaje (jméno, e-mailová adresa) jsou u mě v bezpečí a budu (Mgr. Pavla Kupčo, IČ: 04883187, se sídlem K parku 298, 251 01 Nupaky) je na základě vašeho souhlasu zpracovávat podle zásad ochrany osobních údajů , které vycházejí z české a evropské legislativy.

Stisknutím tlačítka vyjadřujete svůj souhlas s tímto zpracováním potřebným pro zaslání e-booku a dalších newsletterů ode mě, které se budou týkat souvisejícího tématu.

Svůj souhlas můžete kdykoli odvolat kliknutím na tlačítko ODHLÁSIT v každém zaslaném e-mailu.

You have Successfully Subscribed!