Pustit si článek do uší
Říkali vám, když jste byla malá, že něco nepotřebujete? A říkáte to vy dnes svým dětem? Povím vám jeden příběh… vlastně dva.
Chtěla jsem…
Chtěla jsem jít běhat.
Nebo se možná jen projít. Ani jsem nevěděla, jestli budu schopna běhat, protože mi nebylo předchozí dny úplně dobře. Prodělala jsem nějakou malou břišní virózu a ještě to doznívalo. Cítila jsem však obrovskou potřebu jít ven. A ono do toho pršelo.
Pršelo. Dcera už nespala. A naopak manžel se synem spali.
Většinou, když chodím ven tahle ráno běhat, tak dávám manželovi chůvičku, když ještě dcera spí. Někdy to všichni prospí, než se vrátím, někdy se dcera vzbudí a vzbudí i ostatní před mým návratem. Převážně se však neodvažuji dát muži rovnou bdělé dítě v době, kdy vím, že těžko funguje a že by mohl jinak spát. Když to hrozně moc potřebuju, tak to udělám. A to je také velký pokrok. Zpravidla mu však v ranních hodinách předávám pouze spící děti a všichni doufáme, že mou nepřítomnost prospí.
Není to rozumné, je to sobecké a další hlasy v hlavě
V hlavě se mi rojilo mnoho logických argumentů, proč bych zrovna teď nikam chodit neměla:
- Nech muže spát. Vždyť můžeš jít později, až bude vzhůru.
- Teď tam prší, odpoledne by už nemělo. Je nelogické jít tam teď.
- „Leje. Budeš hned promočená. Opravdu si myslíš, že je to dobrý nápad? Přijde mi to bláznivé. Aby sis neuškodila… Nehazarduj se svým zdravým. Zůstaň v klidu a v teple.“ slyšela jsem hlas mé maminky.
- Vždyť ani nevíš, zda budeš schopna běhat. Jsi po nemoci. Měla by ses šetřit.
- Měla by ses přizpůsobit a nekomplikovat to. Vše je proti (dcera vzhůru, muž chce spát, prší, jsi po nemoci). Vážně si potřebuješ takto sobecky prosazovat své choutky navzdory všemu a všem?
Dřív bych si to vymluvila
Dřív bych sebe samu přemluvila a racionálně si vysvětlila, že to vůbec nepotřebuju a že vlastně teď ani jít ven nechci, i když chci.
Nyní jsem však věděla naprosto jistě, že chci.
Co je důležitější? Čím se necháme řídit?
Ano, možná to vypadá jako bláznovství. Možná by bylo lepší z nějakých objektivních důvodů nějaké objektivní reality jít později. Jenže já POTŘEBUJU jít teď.
Krom toho, která realita je skutečnější? Není nejvíc skutečné to, co žijeme – tedy naše emoce? Jak jsme přišli na to, že „rozum“, tedy nějaké hypotézy v naší hlavě, by měl být tím nejdůležitějším a vše řídit?
Navíc, už se znám dost dobře na to, abych věděla, že když to teď neudělám a teď nepůjdu, budu celý den podrážděnější a nebude to ono. A ani případný odpolední běh či vycházka už nebude to ono. Jak to vím? Už jsem si to tak vyzkoušela. Mnohokrát.
A tak jsem si to dovolila
A tak jsem si to dovolila. Prostě jsem si dovolila vzbudit muže, nechat mu dceru a odejít. Po pár metrech, co jsem vyšla z baráku, jsem sice byla promočená, ale šťastná a užívala si to. Vše ve mně volalo: „Ano, to je ono!“ Cítila jsem se v souladu se sebou, ve svém flow. Jako by se mé tělo náhle uzdravilo ze všech dozvuků „ne-moci“ a úplně se rozzářilo. Každá buňka se tetelila radostí. Bylo mi tak báječně!
Po návratu jsem pak celý den a nejspíš i několik dalších dní zářila. Manželovi a dětem jsem udělala k snídani palačinky a zbytek dne se nesl v nadprůměrné pohodě a harmonii. Vyzařovala ze mě radost, spokojenost a láska. Poté, co jsem si dovolila být tu pro sebe a udělat to, co jsem potřebovala, mohla jsem tu být víc i pro druhé.
O ten příběh zas až tolik nejde, jde o…
Ten příběh je už asi rok a půl starý. A vlastně o něj zas až tak nejde. Jen mi pomohl uvidět, co už více nedělám a dělat nechci. Přijde mi však, že pěkně ilustruje téma, se kterým jsem se nepotýkala jen já, ale na které opakovaně narážím i u svých klientek.
Jde o:
– potřeby, které si nedovolujeme naplňovat;
– pocity, které si nedovolujeme vyslyšet;
– touhy, které ignorujeme
– žití, resp. často spíše přežívání pod diktaturou rozumu
– znásilňování sebe samých
Znáte to taky?
A ještě jeden…
Tehdy, když jsem vrátila promáčená, ale šťastná z toho ranního běhu, jsem si vzpomněla, jak mi maminka jako malé holčičce říkala, že se nepotřebuji převlékat (stále do nových šatiček) či že si nepotřebuji obléct další sukni (protože jedna je pěkná a druhá se zas točí).
Mnohokrát jsem pak (ještě i jako dospělá) byla v oblečení, které mi nesedělo a ve kterém mi nebylo dobře, jen proto, že jsem si ho jednou oblékla a že se přeci nepotřebuji několikrát za den převlékat. (Převléknout se „z domácího“ „na ven“ a opačně je něco jiného, to mělo účel. O co šlo, bylo převléknout se jen tak „z rozmaru“, že mi to pocitově nesedí nebo že to cítím najednou jinak.)
Maminku chápu a když se má dcera chce už potřetí za daný den převléknout, protože uviděla tričko, které se jí líbí více než to, které má, mám chuť jí říct to stejné. Ale nedělám to.
Tím neříkám, že je vždy třeba vyhovět všem našim přáním a tužbám. Jen, že je dobré jim naslouchat (přáním, tužbám a pocitům). A neříkat dětem, že něco nepotřebují.
Výše uvedený příběh jsem vyprávěla ve výzvě Staňte se nejlepší verzí sebe samé. Příběhů a aha-zážitků tam najdete více a také tipy, jak se posunout od vzteku k síle, radosti a lehkosti. Videa výzvy jsou ještě pár dní přístupná. Pokud jste je dosud neviděly, tak to nepromeškejte.
A jestli už nechcete dál ignorovat své pocity a svá přání, srdečně vás zvu do VIP programu, který vám pomůže propojit pocity a tělo s rozumem a žít nejlepší verzi sebe samé. Na přihlášení zbývá už jen pár dní.
K přijetí, prožití a transformaci hněvu používá nejen techniky práce s myslí, ale i s tělem. Zahrnutí těla umožňuje rychlejší a efektivnější změny.
Inspiruje, jak růst se svými dětmi i se svým hněvem.
Je autorkou e-booku Papiňák pod kontrolou: Jak přestat křičet na své dítě, meditace Dobrá máma a on-line kurzu Jak méně křičet a žít ve větší harmonii se sebou samou i se svými dětmi.
Její příběh si můžete přečíst zde.
