Proč máme méně energie než naše děti? A jak jí mít více?

Také vás někdy fascinuje, kolik mají děti energie? Zdají se být neúnavné. Jak to, že ony mají energie tolik a my ne? Někdy dokonce platí, že čím víc jí mají ony, tím méně ji cítíme my, matky. 😉 Kam jen se ta naše poděla?

Některé přežívají mateřství jen díky kafi a čokoládě

Jako by se naše energie postupem času od dětství až do dospělosti pomaličku vyčerpávala a ztrácela. A v mateřství pak přišla markantní ztráta, ke které přispívají probdělé noci a emoční zátěž. Některé z nás začnou přežívat dny jen díky kafi a čokoládě.

Nemusí to však tak být. Já osobně kafe nikdy nepila a čokoládu už skoro dvacet let neměla. Na únavu mám lepší recept. A nejen na únavu.

Proč máme méně energie než naše děti?

Ale vraťme se k otázce. Jak to, že mnoho z nás, matek, má pocit, že má méně energie než naše děti?

My totiž energii omezujeme, a proto ji máme méně. Nikoli zcela vědomě. Přijímáme ji v menším množství, omezujeme její proudění tělem a tu, co máme, vyčerpáváme a spotřebováváme na vnitřní konflikty, které většinou děti ještě nemají (nebo ne v takovém množství).

Proč svoji energii omezujeme?

Proč to děláme? Zní to nelogicky? Není to ale zase až tak nesmyslné. Naše těla jsou velmi moudrá a nedopustila by nesmyslné mrhání energií. Ovšem během života jsme se setkaly s problémy, které jsme v dané době neuměly řešit jinak a lépe, než stažením, zapouzdřením a podobnými mechanismy (stále mluvím hlavně o nás matkách, proto „y“ v příčestí, byť to samozřejmě platí i pro otce a další lidi ;)) .

A tak jsme v obraně před silnými emocemi, které jsme nebyly s to tehdy plně prožít či je nemohly vyjádřit, dané emoce zarazily.

Například tím, že jsme skously zuby, zarazily ruku a nedaly ránu té pitomé náně, která nám na hřišti právě sebrala panenku. Dokonce jí ani nic neřekly.

Věděly jsme přece, že se nemáme vzájemně bouchat, holčičky se neperou a jsme starší, tak bychom měly mít pochopení pro tu mladší holčičku, která to neumí jinak, než nám panenku, kterou chce, prostě sebrat. Byly jsme přeci rozumné a ze zkušenosti předtím si možná vyvodily, že nemá smysl něco říkat, protože se to stejně akorát otočí proti nám.

A dělaly jsme to tak opakovaně. Mnohokrát. I později. Třeba když jsme byly z něčeho nespravedlivě nařčeny a měly chuť se bránit. Možná bouchat, možná kopat, možná křičet. A zase jsme to zarazily.

A pokud jsme to nezarazily, tak jsme nejspíš byly potrestány a musely zarazit odvetu vůči rodiči / dospělému / autoritě.

Zkrátka dříve nebo později se setkáme v životě s něčím, co nelze otevřeně vyjádřit či prožívat.

Energie proměněná v napětí

Pokud zažijeme stres, naše tělo na něj automaticky reaguje zvýšenou hladinou energie.  Aktivuje a utlumuje různé pochody v těle tak, aby byl organismus schopen se co nejlépe bránit – buď bojovat nebo utéct.

V dávných dobách to byla velmi dobrá strategie. Objevilo-li se tehdy ohrožení (nejčastěji divá zvěř), bylo třeba jednat rychle, fyzicky, jinak by to člověk nemusel přežít. Ačkoli se podmínky změnily a stres dnes často vyžaduje sofistikovanější řešení, stále jsme naprogramovány k boji nebo útěku a tělo se na tuto reakci stále připravuje.

Ovšem pokud energii nevybijeme, tj. neutíkáme, nebojujeme a ani jinak ji nevyjádříme, zůstává nahromaděna v těle. A tato energie tam zůstává v podobě napětí.

Jinými slovy by se dalo říct, že jsme uvízly uprostřed reakce a ta zůstala nedokončena. Na stres jsme reagovaly úlekem – stáhlo se naše svalstvo (aby pozdrželo energii a v pravý čas ji mohlo s o to větší silou vypustit), zastavili jsme se v nádechu, ale už nepokračujeme.

Jasně, že dýcháte dál. Jasně, že nezůstanete navždy stát zkoprnělí a stažení. Ale pokud neproběhne emoční vyjádření (necháte holčičku odejít se svou panenkou, nebouchnete ji, nedupnete si, nic jí neřeknete), nemůže dojít k úplnému uvolnění. Biologický rytmus byl přerušen a v těle zůstává napětí.

Takže my energii v těle vlastně máme, nikoli však v podobě, kterou bychom rády.

Jen si vzpomeňte na okamžiky, kdy vás něco hodně naštve. Cítíte pak příval energie? To pak najednou v těle je, že?

Pokud energii nemáte úplně potlačenou, inhibovanou, že byste byly v depresi (deprese = represe energie), nejspíš znáte ty chvíle, kdy byste radostí skákaly nebo vás něco rozparádí tak, že byste byly schopné rozmlátit vše kolem a ani oběhnutí několika koleček kolem bloku domů by nestačilo na její spotřebování.

Zvláště druhý případ může poukazovat na to, že se „napíchl“ zdroj naakumulované energie z naší minulosti.

Máte-li někdy pocit, že reagujete neadekvátně situaci, může to být tím, že se tam nabalila stará energie, tzn. nejde jen o sukni, kterou vám teď vaše dítě polilo, ale i o tu panenku, kterou kdysi odnesla ta pitomá nána a o všechny další podobné křivdy, na které jste dostatečně nereagovaly.

Nevyšilujete jen kvůli sukni, ale na tu sukni (současnou událost) se nabaluje spousta dávnějších příkoří, které vedly ke vzteku, chuti bojovat, ale při kterých reakce těla neproběhla.

Takže část odpovědi na to, proč máme méně energie než naše děti, je, že ji máme v podobě, která nepodporuje naši vitalitu, a sice jako napětí.

Omezené proudění energie

Zároveň toto napětí vytváří v těle energetický blok. Neumožňuje volně proudit další energii, která se do těla dostane. Neumožňuje volnému spontánnímu pohybu, proudění dechu ani plnému prožívání emocí (pohyb – dech – emoce jsou propojeny), což způsobuje, že nejsme tolik vitální a živí.

Život je pohyb – neustálá pulzace a výměna energií, střídání nabíjení a vybíjejí.

A to právě děti žijí. Většina z nich vyzařuje energii. Jsou plní radosti, nadšení, ale umí pořádně vyjádřit i smutek a vztek. Jsou stále v pohybu, „mluví“ pohyby, gesty, očima. Energie jimi proudí.

A pak si představte v kontrastu k tomu lidi, jež připomínají chodící mrtvoly. Jejich pohyby jsou velmi úsporné – jako by na ně už neměli dost energie, působí staženě a bez energie, bez života. Energie jimi neproudí.

Zastavíme-li se v úlekové reakci a stává-li se tak opakovaně, stává se úlek normou našeho fungování a žití. Jsme tedy stále staženi, stále tlumeně dýcháme a i držení našeho těla se tím deformuje, neboť některé části našeho těla jsou příliš stažené a jiné naopak příliš ochablé.

Dalším důvodem naší nedostatečné vitality je tedy omezené proudění energie naším tělem kvůli blokádám.

Omezený zdroj energie

S výše uvedeným souvisí i to, a já už jsem to zmínila, že přijímáme méně energie než dřív.

A teď nemyslím pouze kvalitní výživu a dostatečný spánek, byť i ony hrají samozřejmě svou roli. Naši energii ovlivňuje i již zmiňovaný dech. Čím povrchněji dýcháme, tím méně kyslíku a energie dechem přijímáme.

Význam mají i naše aktivity. Děláme-li činnosti, které nás nebaví a které vykonáváme jen mechanicky či dokonce z donucení, berou nám mnohem více energie, než pokud se skrze činnosti realizujeme. Svobodná a tvořivá aktivita část energie sice spotřebovává, ale hned nám ji vrací tím, že nám dodává uspokojení, a tím i motivaci a chuť pokračovat.

Méně energie než naše děti máme tedy i proto, že ji přijímáme v menším množství. 

Co s tím?

Co s tím? Odpověď zřejmě tušíte: rozpustit bloky, nechat energii volně proudit a přijímat ji v dostatečném množství, avšak takovém, které je tělo schopné spotřebovat. Jak konkrétně?

Můžete si sednout a snažit se zhluboka dýchat. Můžete zahrnout do života více činností, při kterých cítíte, že se realizujete, že žijete a naopak minimalizovat ty, které vás vyčerpávají. A já vám to i vřele doporučuji. Pravděpodobně to ale stačit nebude.

Na rozpouštění blokád v těle a rozproudění energie skvěle funguje psychoterapie zaměřená na tělo. Na menší blokády mohou stačit bioenergetická cvičení sama o sobě. Tato cvičení byla původně vyvinuta jako součást psychoterapie.

V dalším článku popisuji, proč si myslím, že je potřebují cvičit právě matky s malými dětmi.