Kdysi jsem v jedné knize četla vtip, který se mi vryl do paměti. Do dneška si na něj vzpomenu, když mám tendenci se přespříliš připravovat a do nekonečna odkládat to, na co se připravuji, s pocitem, že ještě stále nejsem dokonale připravená.
Začít psát první článek na svůj blog? Už teď? Vždyť jsem hledáním a přípravou, jak na to, strávila jen pár hodin! Ještě jsem si neudělala dokonalou rešerši všeho, co bylo na toto téma napsáno, natož abych stihla všechny ty dosud publikované rady a tipy projít. Jistě je ještě tolik věcí, které o tom nevím…
Přesto začínám.
Vím, že je čas.
Čím to? Co mi pomohlo přejít od záměru k činu? A v kontrastu s mými dřívějšími zvyklostmi tak rychle?
Svůj podíl na tom má několik faktorů:
1. Omezený čas
Od té doby, co jsem na mateřské, resp. nyní rodičovské dovolené, mi můj čas v mnohém strukturuje můj syn. Právě mi běží 57. minuta jeho poobědového spánku a já vím, že času není nazbyt. Když je dobrý den, dá mi až hodinu a půl času, ale dopředu to nikdy nevím. Každá minuta je dar a není jisté, zda ještě nějaká příští bude. Chci proto každou, kterou mám, využít co nejlépe.
(Ha, ha, síla myšlenky. Jen co jsem chtěla napsat, že se může probudit každou chvíli, tak to také hned udělal, byť je normálně s to spát i déle. Takže pokračování možná v noci, možná zítra.)
Mateřství mě v tomto ohledu hodně posunulo vpřed a naučilo mě lépe si určovat priority a vše ostatní, co není tak důležité, pouštět. Jinak se to totiž ani dělat nedá.
Hodně mi také pomáhá Stáni kurz, kterým nyní procházím. Na každý úkol máme vymezený čas a budu-li se přespříliš dlouho připravovat, místo abych konala, ujede mi vlak a své spolužáky už nikdy nedohoním.
Můj první tip pro vás, kteří otálíte a míváte problémy se zahájením činnosti, tedy je vyhradit si přesný čas na zamýšlený úkol a ten dodržet. Bezbřehá nekonečnost svádí k lelkování, odkládání či nekonečnému připravování. Mnozí studenti se potřebují dostatečně přiblížit termínu zkoušky, aby se začali učit. Někteří lidé zas potřebují vědomí své konečnosti třeba tím, že onemocní vážnou chorobou, aby konečně začali žít.
2. Už je čas. Už mám vše, co je třeba. Dost dobrý stačí.
Omezený čas pomáhá, ale nedělalo by se mi to tak snadno nebýt nového vnitřního nastavení, ke kterému jsem dospěla.
Jednoho dne jsem ucítila (a to použité sloveso je důležité. Racionálně – hlavou – jsem to totiž věděla už dlouho, ale teprve zažití na úrovni pocitů a těla učinilo tu hlavní změnu), že v tuto chvíli mám vše, co pro tuto chvíli potřebuji, a nic dalšího není třeba. Nejsem dokonalá, nemám dokonalé znalosti, ale to po mně ani nikdo nechce. Mám, co mám, a to mi stačí na to, abych vyrazila na cestu a šla do akce.
3. Cesta je cíl
Mnohé se stejně nenaučíme jinak než jen tím, že to budeme dělat. Nejde vše načíst dopředu, vyvarovat se všech chyb a rovnou to hned dělat dokonale. Teprve trénink z nás dělá mistry v našem oboru.
A tak jsem tedy vyrazila na cestu a začala psát svůj blog. Vyšla jsem jen s ranečkem buchet (pár radami od Stáni, pár dalšími vygooglenými) a s vírou, že vše další se naučím cestou, budu-li mít otevřené oči, uši a srdce.
A ten vtip?
Muž přichází po smrti do nebe a stane před dvěma branami. Na jedné je napsáno: „Brána do nebe“ a na druhé: „Přípravný kurz na život v nebi“. Vejde druhou bránou.
Ten muž, to jsem já před mnoha lety. Naštěstí už to mám dnes trochu jinak. Nyní trávím méně času přípravami na život a více samotným žitím. A cítím se mnohem líp.
Jak to máte vy?
K přijetí, prožití a transformaci hněvu používá nejen techniky práce s myslí, ale i s tělem. Zahrnutí těla umožňuje rychlejší a efektivnější změny.
Inspiruje, jak růst se svými dětmi i se svým hněvem.
Je autorkou e-booku Papiňák pod kontrolou: Jak přestat křičet na své dítě, meditace Dobrá máma a on-line kurzu Jak méně křičet a žít ve větší harmonii se sebou samou i se svými dětmi.
Její příběh si můžete přečíst zde.
