Foto: Petra Kopková, http://www.petrakopkova.cz/
První část příběhu jste si mohli přečíst v článku Jak k nám přišel andílek. Druhou v článku Jak k nám přišel andílek – 2. část: příprava na porod. Zde je třetí, závěrečná část:
Po půlnoci (kolem 00:10) jsem se probudila, šla na záchod a cestou slyšela televizi, která dávala znát, že je manžel z hokeje zpět.
Zase vlny, spát už nejde
Vrátila jsem se do postele a zjistila, že mi zas břichem probíhají vlny. Tentokrát o něco intenzivnější. Mohla jsem při nich ležet, ale spát už mne nenechaly. Měla jsem potřebu je prodýchávat a tak jsem s nimi dýchala a vizualizovala si, jak mi pomáhají se otvírat. Cítila jsem zvláštní vzrušení z blížícího se porodu.
Po nějaké době si přišel ke mně lehnout muž. Nic jsem mu neříkala. Během chvíle usnul. A já stále prodýchávala, snažila se co nejvíc uvolnit, odpočívat a přitom vizualizovala.
Vstávám se záměrem trochu to rozpohybovat
V jednu chvíli mi přišlo, že nemá cenu tady dál ležet. „Takto se to moc nepohne. Trochu to rozpohybuji chůzí a vertikálním postojem,“ řekla jsem si a vstala z postele. Hodiny v ložnici ukazovaly půl druhé.
Co teď? Převléci se do šatů a rodit jako bohyně? Má praktická část to zavrhla. Žádné vhodné stejně nemám. V tenkých krátkých by mi byla zima. A mohly by se ušpinit… A tak jsem zůstala v noční košilce a na ni hodila župan.
Šla jsem o patro níž uvařit si vodu do termosky, kterou jsem chtěla použít na teplý obklad na hráz, až se bude prořezávat hlavička.
Napadlo mne, že bych mohla trochu poklidit nádobí a linku, ale hned jsem tu myšlenku zase zavrhla. Nebyl tam zas až takový nepořádek a přišlo mi, že jsou lepší způsoby, jak strávit začátek porodu než úklidem.
Ještě jsem vyndala ze skříňky brčko na pití, které některé ženy opěvovaly, jak moc jim při porodu pomohlo a šetřilo jejich síly, a šla zpět nahoru.
Foto: Petra Kopková, http://www.petrakopkova.cz/
Plynutí s vlnami – dech, vizualizace, občas vibrace
Zaujala jsem stejnou pozici jako při prvním porodu. Klečela jsem u postele (akorát, že tentokrát v jiném pokoji než v ložnici, neboť tam teď spal manžel) a v mezičase vrškem těla polehávala na posteli a při vlně se vždy napřímila a vlnu prodýchala. Dech jsem doplňovala vizualizací.
Přišlo mi, že interval mezi vlnami je hodně dlouhý. Sem tam nějaká. Možná bych ještě mohla spát. Ale jen, co jsem si zkusila lehnout na postel, musela jsem se zas hned zvednout a prodýchávat další vlnu. To nepůjde, na spaní ani ležení to není.
A tak jsem zas klečela a občas se zvedla a popošla po pokoji k oknu a zpět. Překvapilo mne, že je venku sníh. Když jsem si vařila vodu, žádného jsem si nevšimla.
Pak jsem si přikutálela k posteli velký nafukovací míč. Některé vlny jsem se v kleče opírala o něj, jiné o postel a občas se i zvedla do stoje, opřená rukama o postel, a nechala tělo, resp. hlavně nohy vibrovat. Experimentovala jsem s polohami, dechem i vizualizacemi dle toho, jak mi napovídalo tělo.
Přidává se hlas a pak muž
Postupně jsem zapojila i hlas. A právě můj hlas, takové poměrně jemné vzdychání a mručení, po nějaké době vzbudilo mého muže.
Vyšel z ložnice s otázkou: „Už je to tady? Ty už rodíš?“
„No, ale hodně pozvolna. Sem tam nějaká vlna. Ty intervaly jsou hodně dlouhé. Myslím, že to ještě bude na dlouho. Kolik je?“
„Půl pátý.“
Měla jsem pocit, že by ještě mohl klidně spát, ale když už tu byl, poprosila jsem jej, aby mi přinesl do hrnku další vodu. (Brčko jsem po nějaké chvíli zahodila, bylo mi spíš na obtíž. Mnohem lépe se mi pilo normálně bez něj.) A taky jsem si při další vlně vzpomněla, že jsem se teď párkrát snažila si při vlně tlačit rukama na SI skloubení a roztahovat jej jakoby od sebe, ale samotné mi to úplně nešlo, tak že by to mohl zkusit on.
Zkusil a bylo to báječné, ulevující. A tak jsem byla ráda, že tu je. Akorát mi pořád někam odbíhal. Chvíli jsem slyšela, jak myje dole nádobí. Někdy se stihl vrátit, když mě slyšel, a aspoň část vlny mi ulevoval tlačením na bedra. Někdy ne a já si musela vystačit sama.
Posun dolů
V době kolem probuzení mého muže, myslím, že krátce před ním, se trochu změnil charakter vln. Místo otvírání, které jsem cítila jako intenzivní napětí břicha, jsem nyní více vnímala určitý posun dolů – nikoli samotného dítěte, ale opět, stejně jako u prvního porodu, mi najednou klesl o něco níže hlas, víc jsem cítila tlak na spodní část zad a někdy měla při konci vlny potřebu trošku přitlačit (i když mnohem méně než při prvním porodu).
V tu chvíli jsem to ale vůbec nevnímala jako posun porodu. Přišlo mi, že jsou vlny moc daleko od sebe a málo intenzivní, aby se z nich mohlo narodit dítě. Měla jsem pocit, že to bude ještě na dlouho.
Sice jsem chvílemi cítila velkou únavu a chtělo se mi spát a nechtělo se mi zvedat se znovu a znovu na každou vlnu. Zároveň mi ale přišlo, že tento mírný, pomalý postup se dá dobře zvládat. Věděla jsem, že jsem schopna v tomto tempu jet ještě mnoho hodin.
Má své tempo
Vzpomněla jsem si na slova, která řekla při porodu porodní asistentka mé kamarádce, která rodila své třetí dítě déle, než očekávala: „Nezbude ti nic jiného, než respektovat jeho tempo. Prostě má své tempo.“
Ano, i toto naše děťátko má své tempo. Prostě má své tempo. A vzhledem k tomu, že to zatím snáším dobře, tak je to určitě to nejlepší možné tempo pro nás oba. Nač spěchat. Však jsem to chtěla hladké a jemné. Vše je tak, jak má být.
Možná ani nerodím…
Občas přišla myšlenka, že snad ani nerodím, a jestli bych neměla jít si lehnout, dospat dnešní noc a že pokračování bude možná zítra. Pak mě ale uzemnila vlna a dala znát, že se přeci jen občas něco děje a na spaní to není.
Upadám do spánku
Respektive na kontinuální spaní to není, protože pak přišlo několik vln, mezi kterými jsem měla pocit, že jsem spala a docela dlouho (třeba půl hodiny) a že i můj muž, který už přestal odbíhat, vedle mne spí. Ležel na koberci a měla jsem pocit, že se probudil vždy, když mě uslyšel, zvedl se, tlačil na záda a pak spal dál.
Cože?! Už?!!!
Při jedné takové vlně, která jsem měla pocit, že následovala po mém půlhodinovém spánku, najednou ke konci vlny tlak směrem dolů sílil a sílil, až jsem ucítila prasknutí vody.
„Voda“, vyletělo ze mne a rychle jsem si pod sebe strčila ruku, jak kdybych ji chtěla zachytit, ještě než bude pode mnou nepromokavá podložka. Muž dal pode mne rychle podložku. Přitom jsem si sundávala mokré kalhotky a konsternovaně vnímala, že hned za prvním proudem vody vylezla už i celá hlavička. Cože?! To jako už?! Tak to už žádný obklad nestíhám…
„Hlavička. Už je venku hlavička,“ říkám celá překvapená muži. Nazvedl můj župan a říká: „A jó. A taky kouká? Ne, má zavřené oči.“ To mě trochu vystrašilo.
(U prvního dítěte, které jsem v závěru rodila ve stoje opřena o vanu, měl muž bonding se synem už po vylezení hlavičky. A když se pak syn narodil, stále koukal hlavně na něj, i když jsem ho měla položeného na hrudníku já.)
Finiš
Zavřené oči? Je dítě živé? Přeci ho nemůžu nechat takto s hlavou venku další půl hodinu, než přijde další vlna. Šlo mi hlavou.
„Mělo by se dostat asi rychle ven,“ říkám muži. „A co chceš dělat? Tahat ho?“ „Ne, to samozřejmě ne.“ Trochu jsem se snažila přitlačit, ale naštěstí přišla brzy další vlna, tělíčko dorotovalo a vyklouzlo ven do mých rukou.
Bylo mnohem kluzčí, než jsem zažila u syna (u kterého začal porod odtokem plodové vody, takže už ji ke konci moc neteklo). Snažila jsem se proto být blízko země, kdyby mi náhodou vyklouzlo. Položila jsem miminko na podložku pod sebou, divila se, jak je malinké, přehmátla si ho a přiložila na sebe. „Je stejné, jako byl Daník,“ uváděl na pravou míru mé dojmy můj muž.
Koukala jsem, kam si sednout, abych nic neušpinila. „Klidně sem,“ cpal pode mne muž deku. „To se pak vypere.“
Kňourání miminka mě uklidňuje, že dýchá.
Muž odbíhá podívat se na hodiny (nevím přesně, v jakou chvíli) a pak mi hlásí, že je pár minut po půl sedmé.
Přivítání
„Ahoj. Vítej tady na světě. Už jsme se na tebe moc těšili,“ říkám miminku. „Cestu už máš za sebou. A zvládlo si ji skvěle!“
„Co to je? Co to je?“ Byl netrpělivý muž a snažil se podívat se miminku mezi nožičky. Tomu se to ale vůbec nelíbilo, nožičky nechtělo dát od sebe a začalo víc poplakávat.
„Je to holka!“ Říká překvapeně muž a u toho se směje. „Nevím. Ta šňůra mi přijde nějaká krátká, možná ho táhne,“ odpovídám a znovu se snažím podívat se mezi nožičky a znovu to miminko sabotuje.
Pak zjišťuji, že pupeční šňůra vede zbytečně složitou cestou, je natažena nad jeho zádíčky. Přehazuji ji tak, aby šla přímo k bříšku a hned přestává být tak napjatá a má dostatečnou délku.
Znovu koukám mezi nožičky. „No jo, asi to je fakt holka,“ říkám, ale vůbec mi to ještě pořádně nedochází.
„Proč má zavřené oči?“ Ptám se trochu nejistá, zda je fakt vše v pořádku. „Asi ještě spí,“ odpovídá mi muž.
Toužím po klidu, smějeme se, užíváme si první společné chvíle
Muž chce hned všem psát tu novinku a kupodivu přistupuje na jméno Aniela, o kterém já básnila od začátku těhotenství a on se na něj dosud moc netvářil. Ptá se mne, zda ho píše správně.
Konstatuji, že bychom měli asi zavolat porodní asistentku.
Ale upřímně se mi nechce nic, nikomu psát, nikomu volat, přeji si chvíli klidu – jen teď být s naším čerstvým miminkem.
To otvírá oči a já k němu znovu promlouvám, že ho tu vítáme a že je úžasné. Chce se mi smát a přijde mi, že muž má také podobné záchvaty smíchu. Prýští z nás radost a štěstí.
Jediné, co mi chybí k úplnému klidu, je placenta. Přikládám miminko k prsu a po chvíli zkouším placentu vytlačit ve dřepu. Nejde mi to. O něco později to jdu zkusit ještě na záchod a tam ji vytlačuji do svých rukou a podávám muži, který ji dává do mísy. Miminko s ní ještě necháváme propojené. Sprchuji se a pozoruji, zda moc nekrvácím.
Pak si konečně leháme s miminkem do postele a ňuchňáme se a užíváme si první společné chvíle.
A píšeme porodní asistentce.
Pohled z jiné strany aneb jak vnímal porod můj muž
Chtěla jsem, aby můj muž sepsal svoji verzi. Bohužel se k tomu nemá, že prý není žádný spisovatel. Tak aspoň zkusím přetlumočit to, jak jsem zaslechla, že o porodu vyprávěl prvním návštěvám:
Spoustu lidí mi říkalo, že druhý porod je rychlovka. Čekal jsem tedy, že to bude rychlé. A taky bylo. V půl páté se začalo něco dít. Probudilo mě, jak Pája vzdychala. A za dvě hodiny bylo dítě na světě. Tentokrát to bylo mnohem poklidnější. Vůbec nekřičela.
P.S.1 – o dilataci času
P.S.: Ty vlny, které jsem vnímala po půl hodině, prý rozhodně nebyly po půl hodině. Vše bylo údajně časově mnohem intenzivnější. Jen co sešel dolů, hned mě slyšel a prý zas vybíhal nahoru. A u toho závěru, kdy jsem myslela, že se mnou spí, prý nespal. Jen co si lehl, hned prý zas vstával.
P.S.2
Pokud je někdo zvědavý, jak probíhal můj první porod, tak ten jsem popisovala zde (pokračuje tady). A přípravu na něj zde.
P.S.3
A proč vůbec píši o porodu? Jak to souvisí s hněvem? O tom pojednává další článek: Láska nebo agrese? Na porodu záleží.
K přijetí, prožití a transformaci hněvu používá nejen techniky práce s myslí, ale i s tělem. Zahrnutí těla umožňuje rychlejší a efektivnější změny.
Inspiruje, jak růst se svými dětmi i se svým hněvem.
Je autorkou e-booku Papiňák pod kontrolou: Jak přestat křičet na své dítě, meditace Dobrá máma a on-line kurzu Jak méně křičet a žít ve větší harmonii se sebou samou i se svými dětmi.
Její příběh si můžete přečíst zde.
