Toto šestinedělí procházím chvílemi peklem.

 

Ztrácím krev

Ležím v koupelně a pode mnou je kaluž krve. Cítím, jak jsem celá stažená. Jako bych tak snad chtěla tu krev podržet a zastavit. Zkouším se uvolnit, ale cítím, jak ze mne vytéká další čůrek krve a tak se raději zase stahuji.

Odhaduji, že už ze mne vyteklo skoro půl litru. Trochu mi to nahání hrůzu. Hlavně fakt, že by to mohlo znamenat nutnost vyhledat lékaře.

Ničeho se snad v životě nebojím víc, než být vydána napospas lékařům. Navíc teď by to mohlo znamenat i odloučení od mého sotva pár týdnů starého miminka.

Znovu se zkouším uvolnit a přijímat, co je, a věřit, že se děje to nejlepší pro mě i mé děti.

Syn už dlouho stepuje oblečený s batůžkem na zádech u vchodu a nemůže se dočkat odjezdu. Snažím se to urychlit. Mám pocit, že už by to nemuselo téct. Zkusím se rychle osprchovat, uklidit tu spoušť a dobalit.

Pomalu se zvedám, přelézám do vany, ale motání hlavy nabývá obřích rozměrů a já cítím, že jsem už jen krůček od kolapsu. Ve vaně si rychle lehám, volám muže a hlavou mi probleskává, že už nejsem daleko od hranice nechat se odvést záchrankou.

To značí, že už je mi fakt blbě. Utěšuji se tím, že kdybych zkolabovala, tak bych o přejezdu nevěděla a děs z toho neprožívala. Ten by se dostavil až pak.

S pomocí muže se přesouvám do ložnice, kde mi na zem připravil staré deky a igelit. Tam se několik hodin vzpamatovávám.

Modlím se

Ač se mi do toho fakt nechce, cítím, že by bylo dobré nechat se zkontrolovat lékařem a bohužel mi to potvrzuje i má porodní asistentka, se kterou stav konzultuji. Absolvuji tedy následující den několik koleček po doktorech. Žurnál – ultrazvuk – žurnál – krev. O týden později ultrazvuk – žurnál – krev – žurnál – krev. Čekání. Modlení se. Vyšetřování. Modlení se.

Modlení se za co? Chci být zdravá, v pořádku, hned. A chci zdraví i pro všechny své blízké.

Nejvíc se v tomto ohledu bojím o dcerku, které je sotva pár týdnů a musí s námi absolvovat mnohahodinové pobyty v různých čekárnách plných dalších lidí. Raději ani nemyslet na to, že před nedávnem byla vyhlášena chřipková epidemie. Jestli ještě trvá, netuším. Od té doby, co jsem porodila, šly tyto informace už zcela mimo mne.

Na klidu mi nepřidává ani zdravotní stav syna, který má kašel, rýmu a nově i horečky.

I když chci být zdravá, i když toužím po tom, abychom byli všichni zdraví, celá rodina, a mohli si v klidu užívat první společné chvíle v novém složení, i když je mi současná situace krajně nepříjemná, něco mi nedovoluje prosit, ať se to neděje.

Nějakou částí sebe cítím, že to má svůj důvod, že to má svůj smysl, že je mým úkolem tím projít. A tak se jen modlím, ať to všechno přestaneme. Ať se děje to, co se dít má, a ať jsem schopna vidět v tom smysl a projít tím posílena.

Ztrácím naději, že to tělo zvládne samo

Přichází to, čeho jsem se nejvíc obávala. Je mi řečeno, že je třeba podstoupit zákrok v celkové narkóze, což obnáší jednodenní hospitalizaci.

V mé děloze zůstal kus nějaké tkáně (předpokládá se, že placentární, byť placenta ze mne po porodu odešla celá – i dle porodní asistentky, která ji kontrolovala několik hodin po porodu). A ta tkáň je hojně cévně zásobena. Zdá se tam být dost vrostlá. Sama prý neodejde.

Ráda bych to doktorům nevěřila. Mám zkušenost s tím, že mi často neříkali pravdu (i když věřím, že často ne záměrně). Bohužel po několika dalších krevních ztrátách, které následovaly po té první velké zde popisované, i já začínám pochybovat o tom, že si s tím tělo zvládne poradit samo.

Cítím, že mi dochází síly. Stačí vyjít pár schodů a srdce se mi rozbuší, jak kdyby ze mne mělo každou chvíli vyskočit. Tolik tepů za minutu jsem v životě nezažila ani po sebevětší fyzické aktivitě. Jsem zesláblá, sotva chodím. Snadno se mi zamotá hlava. Bojím se, že další krevní ztrátu bych už nedala bez ztráty vědomí.

Bojím se

Ničeho se ale nebojím víc než hospitalizace a operace. Raději bych zemřela, než to musela podstoupit. Vnímám, jak je napíchnuto mé trauma z dětství. Ťalo se do živého. Teče nejen krev, ale i spousta emocí. Hrůza, děs, bezmoc, zoufalství.

Ač se snažím sebevíc vyrovnat s nastolenou realitou, to vyděšené dítě uvnitř mě křičí. Pamatuje si, jak bylo jako maličké, bezmocné odděleno od rodičů a „léčeno“ v nemocnici. Opakovaně. Pamatuje si tu hroznou bezmoc, zoufalství, děs, hrůzu a samotu. A většinu věcí si raději ani nepamatuje, protože to bylo tak silné, že to prostě nešlo unést.

Co na tom, že už jsem dávno dospělá (aspoň dle občanského průkazu). Co na tom, že mám výcvik v práci s traumatem. Nejsem schopna to dítě uvnitř sebe utěšit. Řve ve dne v noci.

Kvůli riziku krvácení nemohu ani dojet někam na terapii a zpracovat to s kolegou odborníkem. Mám pocit, že si s tím musím poradit sama. Nejsem si ale jista, zda mám na to teď dost sil.

Snažím se věřit, že na nás nikdy není naloženo víc, než kolik uneseme. Mám však velké pochybnosti, zda v tomto případě nebyly přeceněny mé schopnosti.

Je to tak silné, že se bojím, že to můj systém prostě nedá.

Ale dává to. I když pouze tak, že psychické přetlaky manifestuje do fyzických. Chytám od syna rýmu, kašel a pak poté, co je mi řečen na kontrole ortel operace, se mi rozjede neskutečně bolestivý zánět středního ucha. Nejprve jednoho, další den druhého ucha.

Rozumím všem těm příznakům. Vím, že nechci vidět, slyšet, cítit. Vím, že je pro mne jednodušší cítit fyzickou bolest, než tu psychickou. Vím, že to teď neumím zpracovat líp. Ale ta sebedestrukce mne trochu zneklidňuje. I proto, že její sílu ze svého života moc dobře znám.

Operace (pro doktory malý, zřejmě docela běžný zákrok) je naplánovaná za 14 dní, až mi skončí šestinedělí. Děsím se, jak ty dva týdny přežiju. Přijde mi to horší než čekat na popravu.

Ale podařilo se. Přežila jsem. Těch 14 dní, čekání na zákrok, zákrok i všechny ty komplikace kolem toho, které by vydaly na další příběh.

Co je to za lekci?

Přežila jsem to a celou dobu přemýšlela, o čem to je. Co je to za lekci? Co mi to říká? Co se mám naučit?

Napadalo mne k tomu následující:

 

  • Lekce o přitažlivosti

Přitáhla jsem si to svým strachem z lékařů a nemocnic? Celý život se jich bojím. A celý život se bojím i toho strachu – že si je tím o to víc přitáhnu do života. Že by se to naplnilo?

Trochu jsem se toho bála před prvním porodem, možná ještě o něco víc před druhým. A po něm to prostě přišlo.

 

Nebo snad jen někdo nahoře naznal, že už jsem konečně zralá a dost silná na to popasovat se se svým traumatem z dětství a vyléčit ho, resp. spíš začít jej léčit?

 

  • Lekce, že na vše sama nestačím, vše si sama neudělám

Celý život jsem se snažila být samostatná. Je pro mne těžké spolehnout se na někoho jiného než na sebe. Toto bylo tvrdé připomenutí, že na vše sama nestačím.

 

  • Lekce nechat o sebe pečovat (dovolit to sobě i druhým)

 

  • Lekce důvěry

  • V to, že na nás něco vyššího nenaloží víc, než kolik uneseme. (I když jsem chvílemi měla pocit, jestli jsem nebyla přeceněna a že už jsem fakt na hraně.)
  • V sebe a své tělo, že se s tím zvládneme vypořádat. Nikoli však sami, nýbrž s pomocí.
  • Ve své děti. V Aniel, že odloučení ode mne během zákroku dá. V Daníka, že týdny mámy v posteli, menší pozornost i krátké pobyty u babičky a dědy zvládne.
  • V muže, že se zvládne postarat o mne i o děti.
  • V rodiče, že jsou s to se postarat o Daníka i pomoci mně.
  • A – pro mne rozhodně nejtěžší – důvěra v lékaře, že něco přeci jen vědí, něco přeci jen umí,  že mi (moc) neublíží, že mi mohou pomoci.

 

  • Lekce pouštění a odpouštění

Pouštění částí, které už není třeba dále vyživovat, které již nepotřebuji. Pouštění starých příkoří. Odpouštění těm, kteří mi ublížili.

 

  • Lekce ženství

Trochu drsnější lekce ženství, která přišla spolu s dcerou. Lekce, abych opravdu zpomalila a učila se přijímat. Vše. Úplně vše.

Jak to souvisí s hněvem?

Kde je souvislost s hněvem? I ten jsem zažívala, byť jej zastínily jiné emoce, které byly mnohem silnější. Proto o tom ale nepíšu.

Článek zveřejňuji kvůli tomu, že mi přišlo důležité, když už jsem psala o svém porodu, sepsat i to, co následovalo pár týdnů poté.

Ne proto, že by snad domácí porod souvisel s vrostlou tkání, kterou bylo nutné operativně odstranit. (Domnívám se, že operativní čištění dělohy je naopak mnohem častější a častěji nutné po porodech v porodnici.)

Nýbrž proto, že toto náročné období, kterým jsem prošla, vnímám jako odvrácenou stranu života. Na této odvrácené straně se většinou nachází i náš hněv spolu s dalšími emocemi, které označujeme jako negativní.

Ale i to je součást života. Není jen jedna strana. Nejsou jen pozitivní, příjemné a pěkné emoce, dny, události.

Mám dojem, že ty temnější stránky nechceme moc vidět a někdy si dokonce myslíme, že je to špatně, že se jich nejsme schopni zcela zbavit či vyvarovat.

Není to špatně, není to chyba – naše ani vesmíru – že zažíváme těžké stavy. Prostě patří k našim životům. A učí nás.

Pavla Kupčo

Psycholožka, bodyterapeutka a matka. Na základě svých zkušeností (osobních i profesních) pomáhá ženám lépe zvládat jejich emoce, aby nemusely bouchat vzteky a křičet na své děti. Pomáhá jim zažívat více klidu, lásky a harmonie.

K přijetí, prožití a transformaci hněvu používá nejen techniky práce s myslí, ale i s tělem. Zahrnutí těla umožňuje rychlejší a efektivnější změny.

Inspiruje, jak růst se svými dětmi i se svým hněvem.

Je autorkou e-booku Papiňák pod kontrolou: Jak přestat křičet na své dítě, meditace Dobrá máma a on-line kurzu Jak méně křičet a žít ve větší harmonii se sebou samou i se svými dětmi.

Její příběh si můžete přečíst zde.

Chcete se podělit o své dojmy a zkušenosti? Máte dotaz? Pište do komentářů:

comments

Níže zadejte své křestní jméno a e-mail

 

Pošlu Vám e-book Z bouchajícího papiňáku laskavou mámou. A spolu s ním získáte i pravidelnou dávku inspirace, jak žít šťastněji a vyrovnaněji (nejen) s dětmi.

 

 

Váš e-book už je na cestě k vám!