„A Pavla jako fakt vůbec nekřičí?!“ ptala se jedna známá mého muže. Opravdu nikdy nekřičím?

Tuším, že ta otázka zajímá i jiné ženy. Pokud i vás, v tomto článku najdete odpověď.

 

Ptala se, jestli (ne)křičím

Když se mi můj muž zmínil o tom, jaký dotaz dostal, překvapilo mě to.

Mezi námi, překvapil mě už fakt, že si zapamatoval něco z toho, o čem vedl se svými známými rozhovor, a byl schopen mi to reprodukovat. 😀 Kdykoli jsem se ho totiž po jakékoli akci ptala, co je nového, o čem se mluvilo a co se ještě probíralo (na akci, kde jsem nebyla, nebo v mezičase, kdy jsem uspávala děti), jeho odpověď byla vždy stejná: „Nevím. Nic. Já si to nepamatuju.“

Ta samotná otázka mě však zarazila ještě o něco víc. „Karolína se tě ptala, zda nekřičím nebo zda fakt nikdy nezakřičím? Copak jsem to někde psala nebo řekla, že nikdy nezakřičím?“ vrtalo mi hlavou. Byla jsem přesvědčena, že ne.

 

Jak to tedy mohlo vzniknout?

Na jednu stranu mě překvapilo, že to ode mne někdo očekává. Na druhou stranu tomu vlastně velmi dobře rozumím.

 

Tak rády bychom dokonalost

Vím totiž, že některé z nás hledají bohy a guru, ke kterým by mohly vzhlížet. Chtějí mít dokonalé učitele. A mají potřebu si je idealizovat.

A vlastně i já sama se do té role občas tlačím a chci po sobě dokonalost – vždy s nadhledem a klidem zvládat všechny své emoce, nevylítnout, nezvýšit hlas, být jen dobrým příkladem a vzorem – pro své děti i pro své klientky.

Jenže to nejde. Nejsem dokonalá. Dělám to nejlepší, co umím, jako každá z nás. Ale jsem také jen člověk – z masa a kostí. Trochu normální a trochu nenormální žena, která nezvládá vše dokonale, zvyšuje hlas a ano, sem tam i zakřičí.

 

Křičela jsem…

Třeba teď, když jsem byla nemocná, zesláblá, nebylo mi dobře a do toho se sešel velmi častý pláč dcerky (až později jsme zjistili, že se jí prořezávají zadní zuby). To jsem v jednu chvíli, kdy mě vzbudila a nešla utěšit, už nedávala její řev a také začala řvát (beze slov) a musela na chvíli odejít do koupelny (potřebovala jsem akutně na záchod – i to nejspíš zvyšovalo mé podráždění).

Ale vrátila jsem se zpět klidnější, schopna ji obejmout, vysvětlit situaci a být tam pak pro ni, klidná, podporující, i po celou náročnou noc. A o to si myslím, že jde především.

Je také pro mě náročné, když syn ubližuje dcerce. Naštěstí se to téměř neděje. Ale v těch výjimečných chvílích, kdy jí ubližuje nebo je škodolibý,  jsem schopna vyletět a fakt se rozčílit. Zvláště, když je to po opakovaných upozorněních, kdy jsem mu s klidem nastavovala hranici a on ji ignoroval a pokračoval stále dál.

A také jsem křičela na muže. Přiznávám se. Je to asi čtvrtroku zpět a pamatuji si to jako by to bylo včera. Nejspíš proto, že to byla fakt výjimečná událost. Jediná za dobu, kdy jsme spolu. Všechny mé pokusy vysvětlit mu, že jsem fakt totálně hotová a potřebuji si jít večer dřív lehnout a nebudu ponocovat se synem, kterého dal teď – asi v půl třetí odpoledne – spát, aby si ulehčil „hlídání“ a protože se mu chtělo prostě ještě i zbytek dne ležet, nepřijímal. On má prostě večer hokej, to zvládnu.

Fakt už jsem nevěděla, jak mu říct, že nezvládnu, že opravdu melu z posledního, že to nechci zvládnout, že chci fakt večer spát. A jestli dal teď téměř pětileté dítě spát, tak na hokej pojede jen, pokud si ho předtím uspí. Když spí teď, v devět večer mi spolu s dcerkou spát nepůjde. Nechápal. Vysvětloval mi, že jsem divná, když nejsem schopna spát přes den.

Až jsem fakt začala téměř hystericky křičet a brečet, že už nevím, jak mu to mám říct, ale že fakt už nemám vůbec žádnou energii a večer si potřebuji jít brzy lehnout. Prostě čisté zoufalství.

A světe div se, konečně to vzal. Ale bohužel až poté, co to bylo fakt vyhrocené. A pak večer do půlnoci uspával syna, který k jeho překvapení fakt nechtěl před devátou usnout a do půlnoci se kroutil v posteli a něco mu stále povídal.

 

 

Nejsem dokonalá matka a ani hněv nezvládám dokonale

Takže, pokud někdo hledáte dokonalou matku, která dokonale zvládá svůj hněv, tak to já nejsem. A pokud jsem někdy v někom takový dojem vyvolala, tak se omlouvám, ale do dokonalé matky mám opravdu daleko a o svém hněvu mám ještě stále co se učit. 😉

 

 

Je křičení a (za)křičení

Vnímám jako důležité rozlišovat různé druhy křiku a zakřičení.

Při křiku nenadávám dětem, mužovi ani sobě, nikoho neponižuji ani neosočuji. A většinou neříkám věci, kterých bych později litovala.

 

Rozlišuji mezi:

zakřičením – jednorázovým zvýšením hlasu pro zdůraznění nějakého sdělení – a mezi křičením, kdy člověk ve zvýšené hlasitosti jede déle a častěji;

vědomým a nevědomým křikem – nakolik je to mé rozhodnutí a nakolik je to mimo mou kontrolu a jsem jen zmítaná emocemi a své chování vůbec neovládám;

důrazným sdělením bez výraznějšího emočního doprovodu a mezi emočním uragánem, výbuchem papiňáku, kdy je člověk pln emocí a stříká to z něj nekontrolovatelně ven na všechny strany.

 

Dříve

Po narození syna jsem měla stavy, kdy jsem se cítila, jak přetlakovaný papiňák, byla plna napětí i emocí a vůbec nevěděla, jak s tím zacházet. Občas to bouchlo a já křičela nebo mlátila pěstmi o podlahu či si musela jít zadupat.

 

Dnes

To se mi už vůbec neděje.

Vnímám velký pokrok v tom, jak jsem se naučila vnímat sebe, své emoce a zacházet s nimi. Vnímám obrovský pokrok, jak jsem se naučila zacházet laskavěji se sebou a tím pádem i s dětmi. Vytvářet si realističtější očekávání, méně plánovat a víc plynout v souladu s životem.

Ani zdaleka ale ještě nejsem v cíli. Myslím, že to ani není možné – už z povahy věcí.

 

 

Je to cesta a nekřičení není samo o sobě cílem

Je to dynamický proces. Každou chvíli se to přeskládá, abych zas a znovu hledala novou rovnováhu a objevovala nové cesty, jak se sebou zacházet laskavě, vnímat sebe – své pocity i své potřeby, vnímat děti a jejich pocity a potřeby a uspokojovat je a vše poskládat tak, aby nám v tom bylo co nejlépe.

A abychom si rozumněly, cílem není absence křiku. To je jedna věc, vytržená z kontextu. Ano, mým cílem je nekřičet nevědomě, nenechávat se strhnout emocemi. Není to však buď – nebo – ve smyslu zakřičela jsi, máš černý puntík, nejsi dobrá matka a nezakřičela jsi, máš žlutou hvězdičku a jsi dobrá matka. Jde vždy o mnoho víc (kontext celé situace, celkové klima a atmosféra doma, láskyplnost vztahů, to, zda neubližuji sobě nebo druhým – a to nejen křikem, i nakolik jsem schopna přešlap napravit a poučit se z něj atd.).

To, zda křičím či nekřičím, ze mně samo o sobě nedělá horší nebo lepší matku – to platí pro mě, stejně jako pro vás.

A jestli to ze mně dělá horší nebo lepší odbornici na křičení a hněv? Tady odpověď nechám na každé z vás. Já sama si nemyslím, že horší. Určitě nejsem teoretička odtržená od praxe. 😉

 

Takže křičíš?

Jo, občas zakřičím, občas zvýším hlas, občas mi to ujede a chovám se jinak, než by se mi líbilo.

Ale snad právě proto k tomu mám co říct a co psát. Protože to žiju. Kdybych to nežila, neměla bych co předávat. Kdybych už to mělo 100% zmáknuté, asi bych se tomu nevěnovala a ponořila se do jiné oblasti, ve které bych mohla dále růst. Stále se učím růst se svým hněvem a být co nejlepší mámou.

Sama ve svém životě (každý den znovu a znovu) i tím, že to učím druhé a v neposlední řadě se hodně učím i od svých klientek a práce s nimi.

Někdy je to náročné a jindy je to zábava.

Chcete-li se učit společně se mnou, srdečně vás zvu do on-line kurzu. Není jen o křičení a není jen o hněvu, protože křičení je jen vrchol ledovce. To důležité bývá pod ním.

A cílem kurzu není dosáhnout nějakou metu nekřičení. Důležitá je cesta. A jak po ní jít co nejlehčeji, s láskou, radostí a spokojeností – už teď a právě teď. Ne jednou… až… budeme osvícené a dokonalé.

Pavla Kupčo

Níže zadejte své křestní jméno a e-mail

 

Pošlu Vám e-book Z bouchajícího papiňáku laskavou mámou. A spolu s ním získáte i pravidelnou dávku inspirace, jak žít šťastněji a vyrovnaněji (nejen) s dětmi.

 

 

Váš e-book už je na cestě k vám!

Níže zadejte svůj e-mail.

Pošlu Vám e-book Z bouchajícího papiňáku laskavou mámou. A spolu s ním získáte i pravidelnou dávku inspirace, jak žít šťastněji a vyrovnaněji (nejen) s dětmi.

Vaše osobní údaje (jméno, e-mailová adresa) jsou u mě v bezpečí a budu (Mgr. Pavla Kupčo, IČ: 04883187, se sídlem K parku 298, 251 01 Nupaky) je na základě vašeho souhlasu zpracovávat podle zásad ochrany osobních údajů , které vycházejí z české a evropské legislativy.

Stisknutím tlačítka vyjadřujete svůj souhlas s tímto zpracováním potřebným pro zaslání e-booku a dalších newsletterů ode mě, které se budou týkat souvisejícího tématu.

Svůj souhlas můžete kdykoli odvolat kliknutím na tlačítko ODHLÁSIT v každém zaslaném e-mailu.

You have Successfully Subscribed!