Odpor, vzdor, sabotování sebe sama či dokonce deprese. I to mohou být formy hněvu. Možná něco z toho také znáte…

 

Mé nedávné aha

Nedávno jsem si uvědomila, jak se hněv táhne celým mým životem. Jak silně tato emoce ovlivňovala, co jsem dělala, jak jsem se cítila… Nebo necítila.

„Aha, tak proto se intenzivně věnuji hněvu! A já si myslela, že hněv začal hrát v mém životě významnou roli až s mateřstvím.“ byla jsem překvapená.

Většinu mého života byl totiž hněv maskovaný. Vtělený do odporu, tichého vzdoru, sabotování sebe sama či do deprese.

 

Ale já jsem sem nechtěla! Aneb kořeny mého hněvu a vzdoru

„Ale já jsem sem nechtěla!!!“ protestovala jsem kdysi na nějaké terapii. Nechtěla jsem jít tehdy ve vizualizaci ke svým rodičům, nechtěla jsem se narodit.

„Ale jsi tady. Narodila ses. Tak asi tě sem muselo něco přilákat.“ snažil se tehdy terapeut.

„Strčili mě (na tu klouzačku života)! Já ještě nebyla připravená. Nebylo to mé rozhodnutí. Všechno to začalo špatně. Nemělo to tak být! Nechci to tak!“ vztekalo se tehdy něco uvnitř mě.

S takovým postojem se blbě žije. Vlastně jsem se strašně dlouho chtěla vrátit zpět – zvláště při krizích (a že jsem jich ve svém životě nezažila málo). Pryč ze života. Zpátky na začátek. A začít znova. Konečně správně!

Byla jsem naštvaná na celý svět a ani si to moc neuvědomovala.

Je jedno, jak ten začátek doopravdy proběhl, jestli věříte nebo nevěříte ve svět před životem a po životě. Byl to obraz a metafora, kterou jsem žila. A všechny pocity, které žijeme, jsou reálné. Reálnější než jakákoli teorie či vědecké důkazy.

A já je žila opravdu často. Opakovaně jsem měla pocit, že je něco špatně a že je to fatální a už to nikdy nepůjde napravit. Dokonce jako bych to vyhledávala, ba co víc si to možná i vytvářela. Jako bych stále hledala důkazy, že jsou věci špatně a přesvědčovala se o tom, že tak, jak to je, jsem to já nikdy nechtěla.

Dlouho jsem tak žila v roli oběti – byla jsem strčena, proti mé vůli, proběhlo to špatně a já už s tím nemohu nic dělat. Jen vnitřně vzdorovat.

 

Vliv dětství – nutnost schovávat hněv pod maskou a vzdorovat jen tiše

Asi k tomu postoji a hlavně k tomu vnitřnímu hněvu hodně přispělo mé dětství.

Jako dítěti mi nebylo moc dovolováno projevovat hněv. Hodné holčičky se nevztekají. To není pěkné.

A tak jsem se jako malá holčička učila chodit s maskou. Doslova. Když jsem se vztekala, byla jsem vykázána jít se uklidnit pryč a vrátit se, až zas budu v pohodě. Po nějaké době jsem se prý vracela zpět s dřevěnou maskou, kterou jsem si držela před obličejem. S dřevěnou maskou, která visela v chodbě u babičky, měla díru na oči a usmívala se.

Rodiče i prarodiče mi to vyprávěli jako roztomilou historku. Mě přitom mrazilo.

Dodnes si pamatuji ten vztek, odpor, nechuť se usmívat na povel a být taková, jakou mě nutí být.

Jenže ztráta lásky je obrovskou hrozbou…

A tak jsem se snažila se tomu přizpůsobit, jak jsem mohla. I když mi to nikdy nešlo úplně.

Část byla zlomena

Nějaká moje část byla zlomena. Uvěřila jsem, že některé emoce jsou nepřijatelné, že já jsem s některými emocemi nepřijatelná a potlačovala je, co to šlo.
A ne náhodou upadla v adolescenci do deprese. Deprese je hněv otočený dovnitř. A já ho v sobě měla hodně nežitého. Jen sem tam ukápl na stránky mého deníčku.

 

Část zůstala ve vzdoru

Pak tu ale ještě zůstala část, která zlomena nebyla. Odmítala být popřena. Nesouhlasila. Nemohla se však postavit autoritě, která by ji mohla zničit. A tak protestovala aspoň skrytě, pod tou maskou zatínala zuby a v kapsičce pěstičky. Navenek si se mnou dělejte, co chcete. Uvnitř mě ale k ničemu nepřinutíte. Ne a ne a ne!

 

Odpor a vzdor se staly mou pevnou součástí

Jenže ten vzdor se rozšiřoval na vše kolem mě. A já pak byla podezíravá i vůči lidem, kteří mě nechtěli nikam dotlačit. Bála jsem se manipulace i tam, kde nebyla. A vzdorovala i proti tomu, co bylo v můj prospěch.

Třeba, když mi chtěl někdo pomoci zbavit se nějaké zátěže či bloku: „Ne, díky, to je dobrý. Nic nepotřebuji. Jsem v pohodě.“ Jako bych nevěřila, že mi někdo může chtít skutečně pomoci a může to být a jít cestou v souladu s mým já.

„To nejde. Nemůže to jít tak snadno. …Nemůže to jít.“ Vnitřně jsem vzdorovala změně, i když jsem si ji přála.

Ten vzdor se stal mou pevnou součástí.

 

Práce s odporem

Postupně jsem si to víc a víc uvědomovala – že mám tendenci stavět se do odporu a pořád proti něčemu vzdorovat – proti tomu, co se děje; proti tomu, co je mi nabízeno; proti tomu, jak jde život… I proti tomu změnit to.

Chtěla jsem to všechno jinak, ale nevěděla, jak to udělat.

Občas jsem od některých terapeutů či koučů vnímala tlak – že bych to tak mít neměla. Že stačí se jen rozhodnout a mohu to změnit. Nebo snad nechci?! Je to jen mé rozhodnutí. Stačí se rozhodnout a mohu změnit cokoli, co budu chtít!

Přejímala jsem ten jejich postoj a vyčítala si to. Stěžuji si, něco nechci a přitom si nechci nechat pomoci, ani se toho nechci zbavit? To nedává smysl. Jsem asi úplně neschopná, když nejsem s to učinit to rozhodnutí.

Jenže ono to není tak jednoduché…

Tlak vyvolává protitlak. Odporu a vzdoru se nelze zbavit tlakem, ani když je za ním něco ušlechtilého. Čím víc jdeme proti němu, tím spíš bude narůstat.

To, co jsem skutečně potřebovala – v dětství i později při práci s odporem, který z toho dětství pramenil – byl respekt, pochopení a dovolení to tak mít.

Respekt k tomu, že cítím to, co cítím. A možná něco jinak než druzí. Možná pro někoho nepochopitelně. A zároveň přijetí, že je to tak v pořádku a má to svůj smysl. Ten vzdor byl původně obrana proti narušení mé hranice. Jiné způsoby jsem tehdy neměla. Měl velmi dobrý důvod. Vůbec nebyl nesmyslný. Potřebovala jsem dovolit si to tak mít a přijmout to.

Až díky bodyterapii jsem to pak skutečně zažila – pochopení, že si mohu nechat odpor a že je to tak v pořádku. Pocítění toho „v pořádku“ až do hloubi duše i těla. Nový intenzivní zážitek pro můj nervový systém, který je asi slovy nepopsatelný.

A když s odporem nebojuji, přijímám ho a nechci se ho za každou cenu hned teď zbavit, sám většinou slábne a mizí. Ale i kdyby ne, vím, že je to tak v pořádku.

Když si tohle zažijete… Když můžete naplno pocítit ty kvality, které jste potřebovaly a které vám chyběly (ať už je to láska, bezpečí, bezpodmínečné přijetí, kvality ideální mámy apod.), zásadně to změní váš život.

V jaké podobě se projevuje hněv ve vašem životě?

Máte chuť si na svůj hněv víc posvítit a moci jej ovlivňovat?

Znáte také tichý odpor a zarytý vzdor, případně sebesabotáž a depresi? ? Nebo neskrývatelné výbuchy hněvu?

Znáte svůj hněv? Víte, proč tu je?

Chcete-li ho lépe poznat a udělat první kroky k jeho ovládnutí, zvu vás do výzvy Zkroť svůj hněv, kde si na něj posvítíme. Trvá 5 dní a je celá zdarma. Přidejte se k nám tady. A udělejte to raději hned, ať to neprošvihnete. Začínáme už v pondělí 16.3.2020.

Pavla Kupčo

Níže zadejte své křestní jméno a e-mail

 

Pošlu Vám e-book Z bouchajícího papiňáku laskavou mámou. A spolu s ním získáte i pravidelnou dávku inspirace, jak žít šťastněji a vyrovnaněji (nejen) s dětmi.

 

 

Váš e-book už je na cestě k vám!

Níže zadejte svůj e-mail.

Pošlu Vám e-book Z bouchajícího papiňáku laskavou mámou. A spolu s ním získáte i pravidelnou dávku inspirace, jak žít šťastněji a vyrovnaněji (nejen) s dětmi.

Vaše osobní údaje (jméno, e-mailová adresa) jsou u mě v bezpečí a budu (Mgr. Pavla Kupčo, IČ: 04883187, se sídlem K parku 298, 251 01 Nupaky) je na základě vašeho souhlasu zpracovávat podle zásad ochrany osobních údajů , které vycházejí z české a evropské legislativy.

Stisknutím tlačítka vyjadřujete svůj souhlas s tímto zpracováním potřebným pro zaslání e-booku a dalších newsletterů ode mě, které se budou týkat souvisejícího tématu.

Svůj souhlas můžete kdykoli odvolat kliknutím na tlačítko ODHLÁSIT v každém zaslaném e-mailu.

You have Successfully Subscribed!