Nyní cítím, že žiji své nejlepší já. Avšak byly doby, kdy jsem měla pocit, že bych tu vůbec neměla být, a doby, kdy jsem si říkala, zda by si mé dítě nezasloužilo lepší mámu a že jsem se asi přecenila, když jsem se rozhodla mít děti. Možná něco z toho také znáte a zajímá vás, jak se stát nejlepší verzí sebe samé. V tom případě čtěte.
Toto je moje cesta, která mě dovedla k tomu, co dělám:
Jak to všechno začalo aneb jako dítě jsem měla sen…
Všechno to začalo na kameni, kam jsem jako malá utíkala, když jsem se cítila nepochopena a nedoceněna. V sadu u babičky na kameni, který byl pro mě tehdy skálou. Tam nahoru jsem vylezla, postavila se a snila o tom, jak jednou budu důležitá a ukážu světu svoji velikost a velkolepost. A že rodiče jednou pochopí a budou litovat, jak se ke mně chovaly. Jednou uvidí a pochopí, jakého velikána doma měli a nebyli s to docenit.
Vlastně vše začalo od hněvu (a pocitu nespravedlnosti) – od emoce, kterou se poslední roky intenzivně zabývám a učím s ní ženy zacházet.
Nejspíš právě hněv byl ten motor, který mě hnal dál a dál zlepšovat se, učit se, rozvíjet se. A síla ve mně, kterou aktivoval. Svou roli sehrálo i podnětné prostředí, vyrůstala jsem obklopena knihami a také lidmi, kteří byli ochotni se učit a růst (oba mí rodiče studovali, když jsem byla malá, a i má babička se neustále vzdělávala).
Osobní rozvoj – kapitola 1: strhnout ze sebe nálepku „jiná“ – být konečně „in“
Osobní rozvoj mě odjakživa fascinoval. A s přechodem ze základky na víceleté gymnázium jsem se do toho opřela. Strašně moc jsem se tehdy toužila změnit. Respektive jsem toužila po tom, abych byla jinak viděna a jinak přijímána.
Nebýt už více jen ta poslušná holčička, ustrašená a zakřiknutá, kterou mají rádi učitelé, ale ostatní děti až na pár výjimek moc ne. Nebýt už více snaživou šprtkou a stále nějak mimo. Chtěla jsem být konečně „in“, být ve víru dění, oblíbená, milovaná, obdivovaná. Toužila jsem strhnout ze sebe konečně tu nálepku „jiná“, zapadnout a zároveň zazářit.
Hltala jsem seberozvojovou literaturu, namluvila si afirmace a ty si každý večer pouštěla z magnetofonové kazety a dělala vše proto, abych působila sebejistě, vytvářela dobrý dojem, byla respektovaná a oblíbená.
A částečně se mi to i podařilo. Před učiteli jsem sice byla dál poslušná, svědomitá studentka, ale mimo školu si budovala pověst mejdanové královny. Pořádala večírky a měla kolem sebe lidi. Jenže něco jsem od sebe víc a víc oddělovala… až jsem měla pocit, že žiji dvojí život. Jekyll a Hide. A já chtěla žít jen toho dobrého.
Ztratila jsem sebe samu
Natolik jsem propadla touze vytvarovat se tak, abych zapadla a abych působila na ostatní, jak jsem si vysnila, že jsem stále méně cítila, kdo opravdu jsem.
Ehm, no cítila… já už se od citů začala odřezávat a budovat si obranný val mnohem dříve, když jsem svou křehkostí přespříliš narážela na tvrdý svět a mé slzy byly zesměšňovány. Nebyl to tedy počátek potlačování nežádoucího a odřezávání se od emocí, jejichž projevení mne oslabovalo. Nyní jsem jen pokračovala. Za to ve velkém.
Vnitřní prázdnota
S množstvím potlačovaného narůstala vnitřní prázdnota. Cítila jsem se mizerně. Měla jsem pocit, že ta dokonalá maska, kterou se snažím nosit před druhými, se mi víc a víc odlepuje, přestává držet a ač se snažím sebevíc, stejně prosvítá prachbídná realita. „Co to vlastně hraju?“ říkala jsem si někdy.
Na druhou stranu jsem měla pocit, že skutečnou realitu ani její sebemenší kousíček nemohu ukázat. Obávala jsem se, že kdybych se prozradila a ostatní by nakoukli, byť jen z části, jaká doopravdy jsem, byla bych navždy zapovězena. Měla jsem strach, že to, co je skutečně ve mně (resp. co jsem tam tušila, sama jsem se bála na to pohlédnout), je nepřijatelné.
A tak jsem se s o to větší zarputilostí škrtila do kostýmu mé vysněné postavy a snažila se hrát to divadlo dál. Začala jsem se také postupně uzavírat, neboť hraní mě víc a víc vyčerpávalo, a snila o tom, že se zavřu někde v posilovně a vylezu, až budu dokonalá.
Vnitřní vězení
Narůstající prázdnotu jsem zaplňovala složitě vykonstruovaným systémem – vše jsem si plánovala a odpočítávala. Žila jsem – i když „žila“ není to správné slovo, spíše přežívala, existovala – v pevně daném harmonogramu, který nedovoloval žádné odchylky.
V honbě za dokonalostí jsem si vybudovala dokonalé vězení a při plnění všech úkolů, které jsem si stanovila, na mne dohlížel a neustále mne buzeroval můj vnitřní dozorce – mé superego.
Hlídal, zda dodržuji plány, a žádal jejich překročení nad sto procent. Neustále požadovat vyšší výkony, kritizoval průměrné a trestal podprůměrné. Nic nebylo nikdy dost dobře. Vše mohlo být vždy ještě lepší.
Pozitivní prožitky postupně vymizely, negativní byly zakázány, byť občas stejně i bez dovolení prokapávaly ven. Fungovala jsem jako stroj v určité mrtvolnosti – beze smyslu, bez života. Jen oproti stroji se mi nedařilo fungovat opravdu zcela bez emocí a sem tam mne zaplavovaly vlny úzkosti, strachu a beznaděje.
Cesta ven
Cesta ven byla dlouhá. Byla to cesta k sobě samé, k mému reálnému já. Bylo třeba radikálně změnit navyklé myšlení, hlavně o sobě, a z něj pramenícího chování, ale hlavně přestat potlačovat a odsouvat emoce a zneužívat své tělo.
Musela jsem otevřít svou 13. komnatu a ustát pohled na všechny kostlivce v ní, postupně si neprožité začít odprožívat, přijímat – svá přání, své touhy, své potřeby, všechny pocity a všechny své součásti – a integrovat je zpět do svého života. Ztišit hlas superega a nechat více zaznívat hlas intuice a hlas srdce. Sundat si všechny masky a kostýmy, poznat se ve své nahotě a začít se přijímat taková, jaká skutečně jsem.
Určitě mi na té cestě pomohlo mnoho knih, studium lidské psychiky a nejrůznější zážitkové workshopy a semináře. Nejvíc mi však pomohla bodypsychoterapie.
Osobní rozvoj – kapitola 2: k lidem a pro lidi
Až poté, co jsem se přiblížila sobě samé, prošla údolími nehostinnosti a sebezavrhování k většímu přijetí sebe a sebelásce, mohla jsem se začít přibližovat druhým lidem. Přitáhnout si do života partnera, o kterém jsem snila. Získat ty správné přátele. A pak jsem začala s rozvojem pomáhat i druhým lidem.
Nejprve jsem tak činila ve firmě zaměřené na rozvoj zaměstnanců, zejména manažerů. Byla to zajímavá práce, ale postupně jsem narážela na rozpor mezi zájmy firem a zájmy jednotlivců, víc a víc jsem si kladla otázku, čí zájmy vlastně naplňuji, komu tím pomáhám, a nebyla si jista, zda naplňuji smysl, s kterým jsem to šla dělat. Trochu jsem tam vyhořela. Přišlo mi, že rozvoj musí být motivován zevnitř, nelze být vynucen zvenčí podle nějakých šablon.
Následovalo období, kdy jsem pracovala jako školní psycholožka. Tato práce mi dávala mnohem větší smysl. Ovšem při pomoci žákům jsem narážela na jejich determinaci prostředím, ve kterém dané děti žiji. Cítila jsem, jak by bylo potřeba mnohem více pracovat s rodiči daných „problémových“ dětí.
Osobní rozvoj – kapitola 3: mateřství
A pak přišlo mateřství. A přeskupení všeho. A nové definování sebe samé. A můj vlastní seberozvoj pokračoval ve velkém.
Nejprve jsem čelila velkým strachům a pochybám o sobě jako matce.
A pak zjistila, že jsem doposud pořádně nežila svůj hněv. Více jsem o této kapitole života psala ve svém příběhu.
Díky dětem jsem uviděla další části života, kde nejsem ještě plně pravdivá. Mateřství mi také odkrylo některé programy, které si nesu z vlastního dětství. Pomáhá mi dál růst.
Nyní rostu se svými dětmi.
Cesta nekončí. A přesto si troufám říct, že nyní žiji nejlepší verzi sebe samé
Stále jsem na cestě. A možná za nějaký čas přijde další milník a další kapitola osobního rozvoje.
Už teď však cítím, že žiji sebe samu. Chvílemi plně, chvílemi se vychýlím a nějaký čas osciluji kolem svého středu, než se do něj zas plně navrátím. A to je v pořádku, neb bytí sebou samou vnímám jako dynamický proces.
Už neodmítám sebe samu. Už netoužím být jiná – jinou matkou, jinou ženou, jiným člověkem (a že bylo kdysi období, kdy jsem měla pocit, že by si mé dítě zasloužilo někoho lepšího a strachovala se, co vše negativního mu předávám, aniž bych chtěla).
Jsem v pohodě s tím, kým jsem. A užívám si to. Nejlíp, jak teď umím. Žiji nejlepší verzi sebe samé právě teď.
Naplňuji svoji vizi
Má vize, můj sen sněný na kameni v sadu, žije, realizuji jej.
Stala jsem se důležitou. Důležitou pro sebe samu.
A skrze svoji práci nyní pomáhám dětem, aby se necítily nepochopeny tak, jak já kdysi. Pomáhám jim skrze podporu a pomoc jejich maminkám.
Pomáhám ženám lépe zvládat hněv a další emoce a cítit se dobře – jen tak mohou být dlouhodobě schopny slyšet a vnímat svoje děti a jejich potřeby, aby v tom bylo dobře oběma stranám. Nejdříve se totiž musíme stát my ženy důležité pro sebe samé a stát se laskavé samy k sobě. Jedině pak to můžeme předávat svým dětem.
Nejvíc, co můžeme udělat pro sebe i pro své děti, je stoupnout si do své síly, učinit sebe samy šťastné a spokojené a růst společně se svými dětmi.
Jak na to? Přihlaste se zdarma na výzvu Staňte se nejlepší verzí sebe samé a během 4 dnů zjistěte, jak se dostat od vzteku k radosti a naplnění a posuňte se ke svému nejlepšímu já.
K přijetí, prožití a transformaci hněvu používá nejen techniky práce s myslí, ale i s tělem. Zahrnutí těla umožňuje rychlejší a efektivnější změny.
Inspiruje, jak růst se svými dětmi i se svým hněvem.
Je autorkou e-booku Papiňák pod kontrolou: Jak přestat křičet na své dítě, meditace Dobrá máma a on-line kurzu Jak méně křičet a žít ve větší harmonii se sebou samou i se svými dětmi.
Její příběh si můžete přečíst zde.
