„Kolik dětí bude muset ještě zemřít, než všichni pochopí, že porody doma jsou hloupost?“ čtu na facebookových zdech a v diskuzích.

Ano, v českém porodnictví a v diskuzích o něm jde podle mne skutečně hlavně o děti!

Od hněvu k lítosti

Dřív mě většina sporů ohledně porodů neskutečně vytáčela a některé mne přímo zvedaly ze židle. Cítila jsem hněv. Štvala mě arogance některých doktorů, vytáčela mne manipulace a překrucování událostí médii, rozčilovala mne zabedněnost některých lidí, jejich neochota naslouchat názorům jiných a odsuzování čehokoli bez znalosti problematiky.

Dnes je to trochu jinak. Se zájmem jsem sledovala dění a diskuze kolem rozsudku Evropského soudu pro lidská práva k stížnosti dvou českých žen, kterým náš stát neumožnil rodit doma s podporou porodní asistentky, jak je to běžné v řadě jiných zemí.

Neunikla mi ani událost z pondělí 14.11., kdy při plánovaném domácím porodu došlo ke komplikacím. Přítomná porodní asistentka vyhodnotila situaci jako rizikovou, nechala zavolat záchranku a nakonec vedla akce k záchraně života dítěte. V médiích jsme si ovšem mohli přečíst zcela jinou verzi. (Více o tom zde.)

Obě výše zmíněné události už ve mně nerozdmýchávají tolik hněvu jako dřív, spíše cítím víc a víc lítost.

Že bych se posunula z fáze hněvu do další fáze v procesu přijímání reality českého porodnictví? Je to také už 2,5 let, co jsem rodila (doma), což mi určitě umožňuje mít větší odstup než dřív.

sad-child-portrait

Cítím lítost nad všemi těmi dětmi

Cítím lítost nad všemi těmi dětmi, o které dle mne ve většině sporů a diskuzí ohledně českého porodnictví jde především.

Lítost nad dětmi, kterým nebylo dovoleno vyjadřovat emoce, a jejich prožitky byly znevažovány, zesměšňovány či popírány: „Nebreč, dyť se nic nestalo!“ „To tě nemůže bolet!“ „Hlavně, že jsi celý. Takových pádů ještě bude!“

Nad dětmi, jejichž potřeby nebyly respektovány. Dětmi, jejichž názor neměl vůbec žádnou váhu: „Nevymejšlej si! Zvládli to jiní, zvládneš to taky. Já vím nejlíp, co potřebuješ. Dělám to pro tvoje dobro! Jsi naivní, malý, hloupý, víš houby o životě.“

Nad dětmi, které se naučily se sebou zacházet stejně – nevyjadřovat emoce, potlačovat je a věřit, že autorita ví vždy vše nejlíp, proto je třeba „držet hubu a krok“ – a šíří to dál i poté, co vyrostly.

To ony promlouvají

Právě tyto děti uvnitř nás (naše vnitřní děti –  části našeho já, které si neseme ze svého dětství) při sporech o porody promlouvají nejvíc. Zraněné a nenasycené vnitřní děti. Děti, kterým se nedostalo tolik lásky a respektu, kolik potřebovaly.

Je to zraněné vnitřní dítě lékaře, které si hraje na rodiče a káže rodičce (stejně tak, jak bylo kdysi kázáno jemu jako dítěti): „Nekřičte nám tady!“ „To vás nemůže bolet!“ „Nevymejšlejte si s nějakým porodním plánem.“ „Já jsem doktor. Já rozhoduji. Dělám to pro Vaše dobro. Vy, naivní náno, víte houby o porodech a možných komplikacích!“ „Nic špatného se Vám neděje/nestalo. Hlavně, že je dítě zdravé!“

Jeho dětská část je zahlcena emocemi, které si pravděpodobně vůbec neuvědomuje. A čím více je od nich odříznutý, tím více ovlivňují jeho chování.

Tou nejčastější emocí u porodů je strach. Jeho vnitřní dítě má strach. Strach z bolesti, které přihlíží a většinou nerozumí, proto by ji nejraději hned utišil epidurálem; strach z komplikací, co vše by se mohlo stát; strach z možných soudů a tahanic, pokud něco zanedbá; strach z autority, která je nad ním, strach ze ztráty kontroly, z toho, že porod nebude zcela v jeho rukou, nebude ho moct plánovat a řídit.

A nechápejte mne, prosím, špatně. Netvrdím, že všichni doktoři jsou slepě řízeni svými nenasycenými dětskými částmi a že na druhé straně pomyslné barikády jsou rozumné dospělé ženy, které chtějí rodit doma. To vůbec ne.

Ty děti, které něco nemají dosycené, máme v sobě všichni. Lišíme se jen mírou, v jaké jsme byli nedosyceni, a v míře, jak jsme s tím pracovali, nakolik si to uvědomujeme, nakolik jsme schopni náhledu.

Je možné, že jsou to hlavně tyto zraněné vnitřní děti (i když bohužel občas i reálné zkušenosti s rozením reálných dětí), které ženou mnohé ženy rodit mimo porodnice, aby neutrpěly další rány a mohly dát svým dětem už od začátku to, co se jim samotným nedostalo (jejich vnitřním dětem a někdy i jejich reálným dětem při předchozích porodech).

A v tomto smyslu je při porodu doma toto riziko opravdu menší než v nemocnici. Nemyslím si, že by nešlo rodit s láskou, porozuměním a respektem pro potřeby dítěte i matky i v porodnici, zatím to ale bohužel stále není v naší zemi standard. Zatím se bohužel až příliš často setkávám s ženami traumatizovanými porodem v porodnici.

Dětský pohled na svět

K dětem (i těm našim vnitřním) patří černobílé vidění světa. Nejsou schopni pojmout celou jeho složitost a škálu odstínů. Princ versus drak, hodný versus zlý, porod v nemocnici versus porod doma, bezpečí versus pohodlí. Je jen bílá nebo černá. Nic mezi tím. Ke komplexnějšímu myšlení musí dítě postupně dozrát.

porod-v-porodnici

Děti nezajímají čísla

V tom spatřuji i důvod, proč může tolik (i chytrých) lidí ignorovat výzkumy, které říkají, že asistovaný porod v domácím prostředí je pro dítě stejně bezpečný jako porod v nemocnici a rizika u porodu jsou u nízkorizikových žen vyšší v porodnici než doma. Jednají z pozice svých dětských částí. A děti se o čísla zas až tolik nezajímají, nejsou schopné dohlédnout za svoji bezprostřední zkušenost.

Co s tím?

Začněme každý u sebe. Podívejme se do sebe a přijměme své dětské části. Přijměme dítě, které někde v nás je a chce být vyslyšeno. Uznejme jeho potřeby a přijměme všechny emoce, které dosud dostatečně neprožilo. Jen tím, že je přijmeme a plně prožijeme, mohou odejít a nebudou na nás vyskakovat v jakékoli diskuzi zas a znova.

Je to dlouhodobý proces. Podaří-li se nám však změnit vnitřní nastavení a vnitřní obraz, změní se i ten vnější a už nebude třeba tolik bojovat.

Poté bude také jednodušší se společně domluvit ohledně svých (nejen porodních) přání, protože už se nebudou dohadovat dvě ublížené děti či rodič a zraněné dítě, ale budou naproti sobě stát dva dospělí.

Dokud bude s rodičkami jednáno jako s nesvéprávným dítětem, budou odnímány jejich kompetence, budou zastrašovány a manipulovány, tj. budou na ně použity techniky, které bohužel používali a dosud používají někteří rodiče na své děti, nebude to fungovat. Ženy, které se soudily, jen chtěly, aby s nimi bylo zacházeno jako s dospělými zodpovědnými jedinci, nikoli jako s nesvéprávnými dětmi. Chci to též.

Takže jde tu hlavně o děti. O naše vnitřní děti. Kolik dětí bude muset ještě zemřít? Nejde o to, že některé umírají (manipulaci s fakty, kolik jich umírá doma, nechme stranou), ale že spousta těch, které uvnitř nás žijí, ignorujeme a ony křičí a chtějí být vyslyšeny.

 

Latest posts by Pavla Kupčo (see all)

Chcete se podělit o své dojmy a zkušenosti? Máte dotaz? Pište do komentářů:

comments

Níže zadejte své křestní jméno a e-mail

 

Pošlu Vám e-book Z bouchajícího papiňáku laskavou mámou. A spolu s ním získáte i pravidelnou dávku inspirace, jak žít šťastněji a vyrovnaněji (nejen) s dětmi.

 

 

Váš e-book už je na cestě k vám!

Níže zadejte svůj e-mail.

Pošlu Vám e-book Z bouchajícího papiňáku laskavou mámou. A spolu s ním získáte i pravidelnou dávku inspirace, jak žít šťastněji a vyrovnaněji (nejen) s dětmi.

Vaše osobní údaje (jméno, e-mailová adresa) jsou u mě v bezpečí a budu (Mgr. Pavla Kupčo, IČ: 04883187, se sídlem K parku 298, 251 01 Nupaky) je na základě vašeho souhlasu zpracovávat podle zásad ochrany osobních údajů , které vycházejí z české a evropské legislativy.

Stisknutím tlačítka vyjadřujete svůj souhlas s tímto zpracováním potřebným pro zaslání e-booku a dalších newsletterů ode mě, které se budou týkat souvisejícího tématu.

Svůj souhlas můžete kdykoli odvolat kliknutím na tlačítko ODHLÁSIT v každém zaslaném e-mailu.

You have Successfully Subscribed!