„Kolik dětí bude muset ještě zemřít, než všichni pochopí, že porody doma jsou hloupost?“ čtu na facebookových zdech a v diskuzích.
Ano, v českém porodnictví a v diskuzích o něm jde podle mne skutečně hlavně o děti!
Od hněvu k lítosti
Dřív mě většina sporů ohledně porodů neskutečně vytáčela a některé mne přímo zvedaly ze židle. Cítila jsem hněv. Štvala mě arogance některých doktorů, vytáčela mne manipulace a překrucování událostí médii, rozčilovala mne zabedněnost některých lidí, jejich neochota naslouchat názorům jiných a odsuzování čehokoli bez znalosti problematiky.
Dnes je to trochu jinak. Se zájmem jsem sledovala dění a diskuze kolem rozsudku Evropského soudu pro lidská práva k stížnosti dvou českých žen, kterým náš stát neumožnil rodit doma s podporou porodní asistentky, jak je to běžné v řadě jiných zemí.
Neunikla mi ani událost z pondělí 14.11., kdy při plánovaném domácím porodu došlo ke komplikacím. Přítomná porodní asistentka vyhodnotila situaci jako rizikovou, nechala zavolat záchranku a nakonec vedla akce k záchraně života dítěte. V médiích jsme si ovšem mohli přečíst zcela jinou verzi. (Více o tom zde.)
Obě výše zmíněné události už ve mně nerozdmýchávají tolik hněvu jako dřív, spíše cítím víc a víc lítost.
Že bych se posunula z fáze hněvu do další fáze v procesu přijímání reality českého porodnictví? Je to také už 2,5 let, co jsem rodila (doma), což mi určitě umožňuje mít větší odstup než dřív.
Cítím lítost nad všemi těmi dětmi
Cítím lítost nad všemi těmi dětmi, o které dle mne ve většině sporů a diskuzí ohledně českého porodnictví jde především.
Lítost nad dětmi, kterým nebylo dovoleno vyjadřovat emoce, a jejich prožitky byly znevažovány, zesměšňovány či popírány: „Nebreč, dyť se nic nestalo!“ „To tě nemůže bolet!“ „Hlavně, že jsi celý. Takových pádů ještě bude!“
Nad dětmi, jejichž potřeby nebyly respektovány. Dětmi, jejichž názor neměl vůbec žádnou váhu: „Nevymejšlej si! Zvládli to jiní, zvládneš to taky. Já vím nejlíp, co potřebuješ. Dělám to pro tvoje dobro! Jsi naivní, malý, hloupý, víš houby o životě.“
Nad dětmi, které se naučily se sebou zacházet stejně – nevyjadřovat emoce, potlačovat je a věřit, že autorita ví vždy vše nejlíp, proto je třeba „držet hubu a krok“ – a šíří to dál i poté, co vyrostly.
To ony promlouvají
Právě tyto děti uvnitř nás (naše vnitřní děti – části našeho já, které si neseme ze svého dětství) při sporech o porody promlouvají nejvíc. Zraněné a nenasycené vnitřní děti. Děti, kterým se nedostalo tolik lásky a respektu, kolik potřebovaly.
Je to zraněné vnitřní dítě lékaře, které si hraje na rodiče a káže rodičce (stejně tak, jak bylo kdysi kázáno jemu jako dítěti): „Nekřičte nám tady!“ „To vás nemůže bolet!“ „Nevymejšlejte si s nějakým porodním plánem.“ „Já jsem doktor. Já rozhoduji. Dělám to pro Vaše dobro. Vy, naivní náno, víte houby o porodech a možných komplikacích!“ „Nic špatného se Vám neděje/nestalo. Hlavně, že je dítě zdravé!“
Jeho dětská část je zahlcena emocemi, které si pravděpodobně vůbec neuvědomuje. A čím více je od nich odříznutý, tím více ovlivňují jeho chování.
Tou nejčastější emocí u porodů je strach. Jeho vnitřní dítě má strach. Strach z bolesti, které přihlíží a většinou nerozumí, proto by ji nejraději hned utišil epidurálem; strach z komplikací, co vše by se mohlo stát; strach z možných soudů a tahanic, pokud něco zanedbá; strach z autority, která je nad ním, strach ze ztráty kontroly, z toho, že porod nebude zcela v jeho rukou, nebude ho moct plánovat a řídit.
A nechápejte mne, prosím, špatně. Netvrdím, že všichni doktoři jsou slepě řízeni svými nenasycenými dětskými částmi a že na druhé straně pomyslné barikády jsou rozumné dospělé ženy, které chtějí rodit doma. To vůbec ne.
Ty děti, které něco nemají dosycené, máme v sobě všichni. Lišíme se jen mírou, v jaké jsme byli nedosyceni, a v míře, jak jsme s tím pracovali, nakolik si to uvědomujeme, nakolik jsme schopni náhledu.
Je možné, že jsou to hlavně tyto zraněné vnitřní děti (i když bohužel občas i reálné zkušenosti s rozením reálných dětí), které ženou mnohé ženy rodit mimo porodnice, aby neutrpěly další rány a mohly dát svým dětem už od začátku to, co se jim samotným nedostalo (jejich vnitřním dětem a někdy i jejich reálným dětem při předchozích porodech).
A v tomto smyslu je při porodu doma toto riziko opravdu menší než v nemocnici. Nemyslím si, že by nešlo rodit s láskou, porozuměním a respektem pro potřeby dítěte i matky i v porodnici, zatím to ale bohužel stále není v naší zemi standard. Zatím se bohužel až příliš často setkávám s ženami traumatizovanými porodem v porodnici.
Dětský pohled na svět
K dětem (i těm našim vnitřním) patří černobílé vidění světa. Nejsou schopni pojmout celou jeho složitost a škálu odstínů. Princ versus drak, hodný versus zlý, porod v nemocnici versus porod doma, bezpečí versus pohodlí. Je jen bílá nebo černá. Nic mezi tím. Ke komplexnějšímu myšlení musí dítě postupně dozrát.
Děti nezajímají čísla
V tom spatřuji i důvod, proč může tolik (i chytrých) lidí ignorovat výzkumy, které říkají, že asistovaný porod v domácím prostředí je pro dítě stejně bezpečný jako porod v nemocnici a rizika u porodu jsou u nízkorizikových žen vyšší v porodnici než doma. Jednají z pozice svých dětských částí. A děti se o čísla zas až tolik nezajímají, nejsou schopné dohlédnout za svoji bezprostřední zkušenost.
Co s tím?
Začněme každý u sebe. Podívejme se do sebe a přijměme své dětské části. Přijměme dítě, které někde v nás je a chce být vyslyšeno. Uznejme jeho potřeby a přijměme všechny emoce, které dosud dostatečně neprožilo. Jen tím, že je přijmeme a plně prožijeme, mohou odejít a nebudou na nás vyskakovat v jakékoli diskuzi zas a znova.
Je to dlouhodobý proces. Podaří-li se nám však změnit vnitřní nastavení a vnitřní obraz, změní se i ten vnější a už nebude třeba tolik bojovat.
Poté bude také jednodušší se společně domluvit ohledně svých (nejen porodních) přání, protože už se nebudou dohadovat dvě ublížené děti či rodič a zraněné dítě, ale budou naproti sobě stát dva dospělí.
Dokud bude s rodičkami jednáno jako s nesvéprávným dítětem, budou odnímány jejich kompetence, budou zastrašovány a manipulovány, tj. budou na ně použity techniky, které bohužel používali a dosud používají někteří rodiče na své děti, nebude to fungovat. Ženy, které se soudily, jen chtěly, aby s nimi bylo zacházeno jako s dospělými zodpovědnými jedinci, nikoli jako s nesvéprávnými dětmi. Chci to též.
Takže jde tu hlavně o děti. O naše vnitřní děti. Kolik dětí bude muset ještě zemřít? Nejde o to, že některé umírají (manipulaci s fakty, kolik jich umírá doma, nechme stranou), ale že spousta těch, které uvnitř nás žijí, ignorujeme a ony křičí a chtějí být vyslyšeny.
K přijetí, prožití a transformaci hněvu používá nejen techniky práce s myslí, ale i s tělem. Zahrnutí těla umožňuje rychlejší a efektivnější změny.
Inspiruje, jak růst se svými dětmi i se svým hněvem.
Je autorkou e-booku Papiňák pod kontrolou: Jak přestat křičet na své dítě, meditace Dobrá máma a on-line kurzu Jak méně křičet a žít ve větší harmonii se sebou samou i se svými dětmi.
Její příběh si můžete přečíst zde.
