Nechceš toho nějak moc?!

„Mami, najdi mi, prosím, obrázky hasičů,“ říká mi syn a podává mi telefon.

Roste ve mně naštvání.

Co si jako myslí?! Že si bude vybírat další a další hračky jak z katalogu?! Čím víc vidí, co vše existuje, tím víc toho chce.

Byla to asi chyba…

Byla to asi chyba, že jsem mu kdysi ukázala, že na Googlu lze najít obrázky čehokoli.

Kdysi, když se zamiloval do kloubového autobusu a chtěl po mně, abych mu ho namalovala, jsem si našla obrázek ve vyhledávači jako předlohu. Zahlédl, kolik obrázků umí Google najít, a fascinovalo ho to. To bylo asi před rokem a půl.

Zvrtlo se to

Nyní chtěl předlohu hasičů, aby namaloval Ježíškovi, jaké hasičské auto si přeje. Jenže se to zvrhlo. Od malování postupně upustil. Chtěl vytisknout konkrétní obrázek hračky hasičů, ten vystřihl a rovnou ho dal za okno Ježíškovi. A nezůstal u hasičů. Chtěl pak ještě obrázky policie, sanitek, letadel. A většinou se nespokojil s jedním obrázkem, chtěl vytisknout hned dva – dvoje hasiče, dvoje policajty, dvě sanitky, dvě letadla. Protože jedny jsou s panáčky, další mají otvírací dveře, jiné hadice atd.

S každým dalším obrázkem jsem byla naštvanější a naštvanější.

Nechceš toho nějak moc?!

Chtělo se mi zvolat: Nechceš toho nějak moc? Nemůžeš chtít tolik! Kdo chce příliš, nemusí dostat nakonec vůbec nic.

Ale krotila jsem se. Cítila jsem totiž, že se to dotýká něčeho uvnitř mě.

Tu větu: Nechceš toho nějak moc?!“ velmi dobře znám. Ještě s dovětkem: „Jsi moc náročná.“

Nevím, kdy jsem ji poprvé zaslechla, ale většinu života mě doprovázela a srážela mě k zemi, nedovolovala mi jít si za svými touhami a sny, dokonce někdy jen respektovat své potřeby a svá přání. Myslím, že mi nepřinesla moc dobrého. Ne, tuhle větu opravdu nechci posílat dál do další generace.

Jenže…

„Jenže on přeci potřebuje pochopit, že nemůže mít vždy (hned) vše, co si zamane!“ znělo mi v hlavě (původem nejspíš věta mé mamky 😉).

Ano. Na splnění některých přání si musíme počkat. Jiná se nám splní v jiné podobě, než jsme čekali. A některá se nám možná nikdy nesplní. To ale neznamená, že si to nemůžeme přát! Vždyť to s tím není v rozporu. Polemizovala jsem v duchu s ní.

Můžeme chtít, můžeme si to i vizualizovat. A pak někdy vydržet čekat, být trpěliví, přání odevzdat a pěstovat víru, že vše, co potřebujeme, přijde v ten pravý čas. Někdy být činorodý a sám se k přání krůček po krůčku přibližovat. A někdy třeba ještě jinak. Třeba to časem přehodnotit a být vděčný, že se nám přání nesplnilo.

To, že si to všechno přeje, nevytváří automatický nárok, že to musí dostat. To jsem s ním probrala a přišlo mi, že je s tím naprosto v pohodě.

A pak mi došla ještě jedna paralela.

Já sama, když si vytvářím vision board, tak si hledám obrázky přes Google, kterými doplňuji svoji malbu. Někdy mám přesnou představu obrazu, jindy jen pocit, slovo a nechávám se inspirovat, jaké obrazy mi k tomu vyhledávač nabídne. Vytvořila jsem takto už aspoň 5 koláží. Ty nejaktuálnější mi visí na stěně.

V čem je to, co dělá syn, jiné? Že chce hmotné věci? Je to méně oduševnělé?

A tak mě to inspirovalo:

„Daníku, co kdybychom namalovali stromeček a všechny ty věci, které chceš, vytiskli menší a nalepili je pod něj? Říkám si totiž, jestli už z toho není Ježíšek zmatený, jak stále něco nosíš za okno. Tahle by to měl na jednom místě a ty bys aspoň viděl, co všechno se vejde pod stromeček. Jestli se to tam vůbec všechno vejde.“

„Jó!“ Nadšeně přikyvoval syn. A v rámci přípravy obrázků na koláž si našel ještě další letadlo a hasičskou helmu a hasičský oblek. 😉

A tak krom dopisu jsme letos poslali Ježíškovi i koláž.

Co vy? Chcete toho také někdy moc? Nebo vaše děti? Krotíte je v tom? Nebo sebe?

Pokud chcete lépe porozumět tomu, co je za vaším hněvem, a třeba i najít nějaké podobné přesvědčení či očekávání, které vás limituje, ponořte se do e-booku Papiňák pod kontrolou.