Příběh o svobodě

Jsem žena, matka, psycholožka, ale hlavně člověk – se svými silnými i slabými stránkami. Nejsem dokonalá a dnes už se tak beru.

Žiji šťastně a spokojeně, někdy mám pocit, že jak v pohádce. Jsem schopna užívat si života a prožívat stavy, které jsem dříve neznala:

Stavy, kdy cítím, že se každá buňka mého těla tetelí radostí. Stavy, kdy celé mé tělo vibruje pozitivní energií. Stavy úžasné euforie, která se ve mně rozprskává do všech stran. Stavy, kdy se koupu v moři blaha. Stavy poklidného bytí v každodenních (ne)obyčejných okamžicích, kdy žasnu nad tím, jak je život krásný, a užívám si to, že tu mohu být a cítit to.

Jindy zase, v zamračenějších a deštivějších dnech, kdy se věci nevyvíjí tak, jak bych si přála, mne překvapuje lehkost, s jakou jsem schopna se nad to povznést a cítit slunce, byť je momentálně za mraky. Já, která vždy procházela životem tak těžkopádně, stresovala se kvůli všemu, byla pesimistická a nevěřila.

Kdyby mi někdo řekl před 15 lety, jak budu dnes žít, nevěřila bych mu to. Jak jsem již naznačila, nebylo to tak vždy. Byla to dlouhá cesta. A ještě nejsem na konci.

Život s nálepkou jiná

V dětství jsem byla poslušná, hodná holčička, která chtěla a urputně se snažila dělat vše správně a plnit očekávání druhých.

Po nástupu do kolektivu dalších dětí jsem začínala pociťovat svou jinakost – byla jsem zakřiknutá, bázlivá a příliš slušná. Učitelé to oceňovali, spolužáci méně. Pár kamarádů a kamarádek jsem vždycky měla, ale dodnes si pamatuji, jak mne jedna kamarádka bránila větou: „Ona za to nemůže, že má tak slušné rodiče.“ Dnes se nad tím směji, ale tehdy jsem bohužel věřila, že je se mnou něco špatně.

A věřila jsem tomu hodně dlouho. Jak já se toužila přizpůsobit a zapadnout! Měla jsem dojem, že mám na čele nalepenou cedulku „jiná“ s velmi pejorativním nádechem a nemohla se jí zbavit. Postupně jsem víc a víc toužila působit na ostatní jinak, a protože v kolektivech, kde jsem už byla nějak zaškatulkovaná, se mi to nedařilo měnit, rozhodla jsem se využít příležitosti přestupu na víceleté gymnázium.

Život s maskou

Začala jsem číst spoustu knih o tom, jak působit na ostatní, jak mluvit na veřejnosti, jak si přitáhnout do života úspěch a jak dosáhnout toho, co člověk chce. Hltala jsem informace, návody a snažila se je uplatňovat. Například jsem si namluvila a každý večer poslouchala afirmace a doufala, že mi pomohou stát se ideálem, který jsem si vysnila.

S přechodem na víceleté gymnázium se mi opravdu podařilo získat si v kolektivu mne mnohem příjemnější roli. Má píle a houževnatost začaly nést první plody úspěchu a já věřila, že tvrdou prací na sobě mohu dosáhnout čehokoli.

Dál jsem byla před učiteli poslušná, svědomitá studentka, ale mimo školu si budovala pověst mejdanové královny. Snažila jsem se působit společensky, nespoutaně a sebevědomě.

Dodnes vlastně nevím, nakolik se mi to dařilo. Nakolik tomu věřili mí spolužáci a nakolik já. Možná chvílemi? Chvílemi jsem se tak možná i cítila, hlavně ze začátku, ale víc a víc v mém životě narůstalo množství nežitého. Jekyll a Hide. A já chtěla žít jen toho dobrého.

Natolik jsem propadla touze vytvarovat se tak, abych zapadla a abych působila na ostatní, jak jsem si vysnila, že jsem stále méně cítila, kdo opravdu jsem.

Ehm, no cítila… já už se od citů začala odřezávat a budovat si obranný val mnohem dříve, když jsem svou křehkostí přespříliš narážela na tvrdý svět a mé slzy byly zesměšňovány. Nebyl to tedy počátek potlačování nežádoucího a odřezávání se od emocí, jejichž projevení mne oslabovalo.

Nyní jsem jen pokračovala.

Za to ve velkém.

S množstvím potlačovaného narůstala vnitřní prázdnota. Cítila jsem se mizerně. Měla jsem pocit, že ta dokonalá maska, kterou se snažím nosit před druhými, se mi víc a víc odlepuje, přestává držet a ač se snažím sebevíc, stejně prosvítá prachbídná realita. „Co to vlastně hraju?“ říkala jsem si někdy.

Na druhou stranu jsem měla pocit, že skutečnou realitu ani její sebemenší kousíček nemohu ukázat. Obávala jsem se, že kdybych se prozradila a ostatní by nakoukli, byť jen z části, jaká doopravdy jsem, byla bych navždy zapovězena. Měla jsem strach, že to, co je skutečně ve mně (resp. co jsem tam tušila, sama jsem se bála na to pohlédnout), je nepřijatelné.

A tak jsem se s o to větší zarputilostí škrtila do kostýmu mé vysněné postavy a snažila se hrát to divadlo dál. Začala jsem se také postupně uzavírat, neboť hraní mě víc a víc vyčerpávalo, a snila o tom, že se zavřu někde v posilovně a vylezu, až budu dokonalá.

Život ve vlastním vězení

Narůstající prázdnotu jsem zaplňovala složitě vykonstruovaným systémem – vše jsem si plánovala a odpočítávala. Žila jsem – i když „žila“ není to správné slovo, spíše přežívala, existovala – v pevně daném harmonogramu, který nedovoloval žádné odchylky.

Měla jsem přesně stanoveno, kolik hodin se má spát, cvičit, pracovat, kolik energie přijmout a vydat, v jakém tepovém pásmu se pohybovat, co jíst (správný poměr sacharidů, bílkovin a tuků) a kdy. Vše bez ohledu na to, jak jsem se cítila a na co jsem měla chuť, neboť jak jsem již zmínila, já už se moc necítila. Zkrátka dokonale propočítaný život, aby byl zdravý a správný, což v konečném důsledku rozhodně nebyl.

V honbě za dokonalostí jsem si vybudovala dokonalé vězení a při plnění všech úkolů, které jsem si stanovila, na mne dohlížel a neustále mne buzeroval můj vnitřní dozorce – mé superego. Hlídal, zda dodržuji plány, a žádal jejich překročení nad sto procent. Neustále požadovat vyšší výkony, kritizoval průměrné a trestal podprůměrné. Nic nebylo nikdy dost dobře. Vše mohlo být vždy ještě lepší.

Pozitivní prožitky postupně vymizely, negativní byly zakázány, byť občas stejně i bez dovolení prokapávaly ven. Fungovala jsem jako stroj v určité mrtvolnosti – beze smyslu, bez života. Jen oproti stroji se mi nedařilo fungovat opravdu zcela bez emocí a sem tam mne zaplavovaly vlny úzkosti, strachu a beznaděje.

Cesta ven

Cesta ven byla dlouhá. Byla to cesta k sobě samé, k mému reálnému já. Bylo třeba radikálně změnit navyklé myšlení, hlavně o sobě, a z něj pramenícího chování, ale hlavně přestat potlačovat a odsouvat emoce a zneužívat své tělo.

Musela jsem otevřít svou 13. komnatu a ustát pohled na všechny kostlivce v ní, postupně si neprožité odprožít, vše přijmout a poté integrovat zpět do svého života. Ztišit hlas superega a nechat více zaznívat hlas intuice a hlas srdce. Sundat si všechny masky a kostýmy, poznat se ve své nahotě a přijmout se taková, jaká jsem skutečně byla.

Když se mi to povedlo (neříkám, že dokonale, stále se mám co učit ;)), zaznamenala jsem výraznější změny nejen u sebe samé, ale i v kontaktu s druhými. Čím lepší vztah mám k sobě, tím lepší jsou i mé vztahy s ostatními lidmi. Až když jsem si začala dostatečně vážit sebe sama, mohla jsem si do života přitáhnout partnera a lidi, kteří byli schopni si mne též dostatečně vážit.

Prozřela jsem, kolik omezení jsem si vytvářela a že mohu mít ledacos, dovolím-li si to.

Během cesty jsem na sobě vyzkoušela nespočet metod a technik. Některé s větším, jiné s menším úspěchem.

Přečetla jsem několik regálů knih o lidské psychice a o seberozvoji, vystudovala psychologii, seznámila se s mnoha teoriemi, prošla různými praktickými a zážitkovými semináři, workshopy a kurzy. Zažila si koučování, poradenství a psychoterapeutickou práci různých směrů v roli klienta i v roli kouče, poradce, terapeuta.

Nejvíc mě z výše zmiňovaných posunula bodyterapie.

Hodně mě naučil i život sám. Například mateřství vnímám jako významný milník na mé cestě sebepoznávání a seberozvoje. Děti mohou být výbornými učiteli, jsme-li ochotni se učit. Osobně cítím hlubokou vděčnost za vše, co mne můj syn dosud naučil i co mne dále učí.

Jsem přesvědčena, že všichni můžeme žít šťastně a spokojeně. Stačí chtít (plně, celou svou bytostí), uvolnit se ze svých vlastních omezení, vykročit tím správným směrem (v souladu se svým pravým já) a vytrvat.

Chcete-li poznat lépe sami sebe, žít naplno, svobodněji a šťastněji, ráda vám budu průvodcem na vaší cestě.

Při provázení vám nabízím to, co se mi nejvíce osvědčilo – ať už v práci se sebou samou či s mými klienty. Jedná se především o metody práce s tělem v kombinaci s některými technikami práce s myslí a s emocemi.

Neurčím vám přesně, kudy a kam máte jít, a nezodpovím vám všechny vaše otázky, mohu vám však pomoci najít si vlastní cestu a nalézt odpovědi na vše, co potřebujete, v sobě.

Můj mateřský příběh si můžete přečíst zde.