Cesta do pekla křiku je dlážděna únavou a vyčerpáním

Aneb příběh o tom, že křik z vyčerpání ohrožuje nás všechny. Odbornice nevyjímaje.

Proč ten vysavač bourá?

„Proč ten vysavač bourá?“ opakuje syn svou oblíbenou otázku, kterou mi pokládá pokaždé, když vidí vysávat robotický vysavač. To zařízení, které jezdí samo sem a tam a bouchá do zdí, jej fascinuje.

„Protože nemá oči, takže nevidí, že je tam zeď. Zjistí to, až když do ní nabourá. Orientuje se těmi nárazy. Až když nabourá, zjistí, že dál nemůže, a jede jinam.“ Opakuji synovi snad už po sté svou odpověď.

Také narážím

Dnes však vidím víc než kdy jindy paralelu se svým životem. Také narážím na zeď, na své limity, momentálně energetické. Jen na rozdíl od toho vysavače tomu neuzpůsobuji svůj pohyb, ale stále znova a znova bourám do stejné zdi v naději, že když se budu více snažit, lépe konat a rychleji se rozjedu, tak zeď prorazím nebo aspoň o kousek posunu.

A možná i posunu, ale jedu na dluh, do mínusu a ze zkušenosti moc dobře vím, že se mi to nasčítává a vrátí i s úroky. A ani do mínusu nelze jít dlouho. Mé moudré tělo mě zpomaluje a zastavuje. Ubírám plyn, ale jen lehce.

Chytám se do pastí

Chytám se do pastí, které moc dobře znám ze své minulosti i ze života svých klientek.

Past č. 1 zní: (Ne)měla bych…

Neměla bych být tak unavená. Vždyť jsem nepodávala poslední dobou enormní výkony, aby byl důvod cítit se vyčerpaně. Pokud jsem právě nedoběhla maraton nebo nemám horečku, měla bych být schopna fungovat v normálním režimu.

Past, past, past. Nic jiného než past. Samozřejmě, že můžu být unavená. Samozřejmě, že se můžu cítit vyčerpaně. Kdykoli. Bez ohledu na to, co dělám nebo nedělám. Bez ohledu na to, zda vidím nějaký důvod nebo nevidím.

Mimochodem, kdybych se podívala pořádně či okem nestranného pozorovatele, ten důvod bych našla.

Mnoho týdnů se táhnoucí změna webu, e-mailového a prodejního systému, která s sebou nesla nejednu komplikaci, mě stála mnoho času a energie, a stále ještě stojí, protože doposud není nastaveno vše tak, jak bych ráda.

K tomu mám čerstvě za sebou první účast na webináři, který mě dodělal.

Oboje (změny systémů i webinář) neproběhlo dle mých představ, v obojím jsem byla odkázána na někoho jiného, nemohla to zcela řídit a připravit se na to tak, jak bych potřebovala. Tedy nemohla plně uplatnit svou strategii vyrovnávání se se stresem.

Dále jsem byla nucena řešit (ne)návrat do práce a vykročit dál mimo cestu své staré známé jistoty. Opět neklapla školka aspoň na den, dva, k čemuž se upínám už přes rok. Přes rok jsem jela z posledních sil, že za pár měsíců už to snad půjde. Už rok pracuji během synova spánku na úkor času pro sebe.

Když si to tak pro sebe vypisuji, vlastně se divím, že ještě funguji. 🙂

Past č. 2 zní: Nemohu si dovolit…

Je tady tolik úkolů, které je třeba udělat. Mám pocit, že si nemohu dovolit se úplně zastavit a nedělat nic, byť cítím, že to je přesně to, co bych teď potřebovala.

Čekají na mne mailové a facebookové zprávy, na které je třeba reagovat. Slíbila jsem vytvořit plakát na seminář Jak přestat křičet, který už je třeba začít propagovat. Už dávno měl být na blogu další článek. Potřebuji připravit další díly seriálu o křiku, který běží na facebooku. A termíny odevzdání daňových přiznání jsou neúprosné, únava, neúnava.

Já bych to vše (až na ta daňová přiznání) dělala i ráda, jen mi na to chybí čas a poslední dny víc a víc i síla.

Jedu na červenou

Podceňuji varovné signály těla a jedu dále i na červenou. Své konání omlouvám tím, že jsem přeci ubrala a zpomalila.

Na hranici křiku a vyčerpání

O pár dní později, po prodlouženém víkendu, který nebyl tak odpočinkový, jak jsem plánovala, se probouzím s bolestí břicha a nejsem téměř schopna vstát z postele. Mám pocit, že se nacházím na energetickém dnu. Tělo zvyšuje hlas. Začíná téměř křičet. A já bohužel též.

Jsem unavená, hladová, vyčerpaná. Sotva se držím na nohou. S vypětím všech sil čekám na syna, zda bude chtít jít po schodech dolů se mnou. Na mou nataženou ruku nereaguje. „Jdeš nebo můžu jít?“ ptám se. Vím, že bych neměla sílu se vrátit, kdyby si uprostřed mé cesty vzpomněl, že přeci jen chtěl jít se mnou.

„Nemůžeš.“ odpovídá syn. Pořádně ho nevnímám. Přemýšlím, co se to se mnou děje a jak dlouho to může trvat. Budu muset zrušit dnešní večerní schůzku. A je otázka, jak s tou zítřejší.

Chvíli čekám s nataženou rukou s tím, že syn asi potřebuje ještě něco dodělat, a pak ztrácím trpělivost a udělám krok po schodech dolů.

„Říkal jsem NEMŮŽEŠ!“ zvyšuje hlas syn, vzteká se a začíná plakat.

A i já se začínám vztekat a zvyšovat hlas: „Daníku. Mně je špatně. Sotva stojím. Já teď nemám sílu hrát ty tvé hry!“

Dole si lehám na pohovku a pak se synovi omlouvám, že jsem téměř křičela a vysvětluji mu, že mi není dobře. Později mi dochází, že možná ani ta jeho hra na stopku nebyla náhodná. Je opravdu čas se zastavit.

Co si z toho vzít?

A tak chci připomenout sobě i vám, že:

• Hněv je o našich hranicích.

Nerespektujeme-li vyznačené zdi svých potřeb a překračujeme-li je, koledujeme si o výbuch hněvu a křiku. Potřeba odpočinku je jednou z nejčastějších potřeb, které máme my matky tendenci flákat. Nevyplácí se to.

• Čím větší stres, čím méně energie, tím snáze upadáme do starých vzorců chování.

Jsem sama překvapena, kam až mne to tentokrát dovedlo.

• Nevyslyšené emoce začnou dřív nebo později křičet.

Popíráme-li své pocity, vyhrotí se. Dopřejme jim proto sluchu, respektu a přijetí. Vše co cítíme, má nějaký důvod, ať už jsme s to jej hned vidět či ne. Máte-li problém něco přijmout, zkuste tuto meditaci.

• Nenakládejme si na sebe příliš.

Je snadné uvíznout v pasti přesvědčení, že si něco nemohu dovolit. – Méně pracovat, víc spát, dát si oraz, nebýt perfektní.

Je dobré znát pasti, byť to, že o nich víme, ještě neznamená, že budeme schopni se jim vždy vyhnout.

Více o přesvědčeních, očekáváních a požádavcích, které na sebe klademe, a jak ovlivňují náš hněv naleznete v mém e-booku Z bouchajícího papiňáku laskavou mámou. Jak s přesvědčeními a očekáváními pracovat a jaké další pasti mohou ohrozit náš klid píši v navazujícím e-booku Papiňák pod kontrolou: Jak přestat křičet na své dítě.

• Buďme na sebe hodné.

Dovolme si dělat chyby. A mějme se rády jim navzdory.

Ano, nejsem dokonalá. Ano, dělám přešlapy. Ano, i já se stále se učím. A je to tak v pořádku.