Aééé! Íááá! Natahuje se vedle mě na špičkách na židličce, kterou si přitáhla k lince a chce vše, co vidí – jablko, které leží na lince; nůž, kterým krájím zeleninu na oběd; houbičku, kterou myji nádobí; mačkat tlačítka na indukční desce, na které vařím. Dožaduje se toho hlasitě a vehementně. Je tak urputná! A neodklonitelná. Musí mít všechno teď hned. A když to nemá, řve.
Cítím, jak něco ve mně bobtná, zvyšuje se napětí a zvedá se obrovská vlna. Chce se mi zakřičet: „Tak už DOST! Nech mě chvíli v klidu vařit. Mlč nebo nic nedostaneš. Pořád jenom něco chceš!“ Trochu mě to, co se dere z hlubin mého nitra na povrch, děsí. Ovládnu se a jen přecedím skrz zuby podrážděně a možná i unaveně: „Ani, teď ne.“
Když si dovolím poodstoupit, vidím ještě jeden obraz
Když si dovolím zastavit se, udělat několik nádechů a výdechů a vystoupit z toho tlaku času, do kterého jsem se nechala vtlačit, vidím roztomilou holčičku, která má už asi hlad a láká jí to jablko, které před ní leží. A chtěla by pracovat s těmi všemi zajímavými věcmi, se kterými pracuje její máma. Je to všechno tak lákavé! A ona je moc unavená na to, aby tomu tiše odolávala a tak se toho doprošuje, jak umí.
Je mi to trochu líto, ale už se za to neviním
Je mi to trochu líto, že na ni vrčím a nedokáži být v danou chvíli laskavější a věnovat teď trochu času na to, abychom společně krájely, myly, míchaly… Nebo abych jí aspoň vyjádřila více porozumění. Už se však za to neviním. Dnes už mám mnohem více pochopení – nikoli jen pro ni, ale i pro sebe.
A ještě jeden obraz
Vidím v té situaci totiž také ženu, která měla náročnou noc, ta její roztomilá holčička špatně spala a tak část noci probděly. Ráno musela nečekaně odvážet syna do školky a uvízla v několika zácpách, takže neměla vůbec čas se v klidu nasnídat. Pracovně pak řešila jednu nepříjemnou věc, která se už táhne několik dní a hodně jí tíží.
Má teď prostě jen pocit, že je toho na ní moc. Moc úkolů, moc požadavků, moc stresu. Potřebuje se najíst, zastavit a chvíli v klidu vydechnout. Mít chvíli klid a prostor jen pro sebe. A aspoň chvíli NIC NEMUSET. Dočerpat.
Ví, že si to ještě trochu komplikuje tím, že má vyšší práh citlivosti a v hlavě spoustu přesvědčení, která jí úplně nepřidávají (třeba že dítě nemůže dostat kus jablka, když bude za chvíli oběd; nemůže ho zabavit pohádkou, protože malé děti by na pohádky vůbec neměly koukat; je důležité být všude na čas; co je jednou slíbené, nemělo by se odvolávat a už vůbec ne na poslední chvíli atd.). Naštěstí už s tím umí pracovat.
Už naštěstí ví…
A také už dneska ví, že to dělá tak nejlépe, jak umí, že jí to teď líp nejde a že je to tak v pořádku.
Už ví i cítí, že je dobrou mámou – i když nedělá věci dokonale, není vždy pozitivně naladěná, přetékající trpělivostí, pochopením a laskavostí.
Ví, že až si trochu odpočine, bude zase trpělivější a laskavější, bude schopna vyjadřovat více pochopení a zase nechá dcerku objevovat svět a pomůže jí zkoušet krájet ostrým nožem, stříhat opravdickými nůžkami, míchat jídlo na plotně… a všechny ty činnosti, které ji lákají.
A nakonec…
Nakonec, když o tom přemýšlí více, proč jí tak vytáčí to hlasité projevování přání (její dcery, ale dřív to tak měla i s kočkou – vytáčelo ji, že mňouká a tím se něčeho domáhá) přichází ještě jeden obraz.
… ještě jeden obraz
Vidí malou holčičku, která byla učena, že nemá své potřeby vyjadřovat nahlas. Že její potřeby mohou ostatní lidi obtěžovat. A že to, jak to mají druzí a jak se na ni dívají, je důležitější, než jak to má ona sama. Že má tiše sedět a čekat. Jen pak možná někdy něco dostane. Musí vydržet! – Než bude oběd, než něco máma dodělá (hlavně jí proboha neobtěžovat svými požadavky!). Vydržet a čekat, než se někdo jiný dovtípí, co potřebuje. Vydržet, držet se a neprojevovat se. Hlavně ne hlasitě!
Možná něco z toho znáte…
Možná něco z toho příběhu poznáváte. Ten příběh není jen můj. Během konzultací se nyní hojně potkávám s úžasnými ženami, které jsou skvělými mámami, akorát:
- Je toho na ně občas moc (a pak už ten stý požadavek dítěte prostě nedávají a to, že chce dítě pití, když už má dávno spát, je dokáže totálně vytočit). Potřebují dočerpat.
- Mají hodně naloženo z osobní historie a s tím báglem se jim těžko jde a někdy i těžce dýchá. Potřebují odložit část zátěže.
- Připadají si na vše někdy hodně samy.
Nemusíme být na všechno samy
Kdybyste nějakou takovou ženu znaly, dejte jí vědět, že v tom není sama. A že na to nemusí být sama.
Může se přidat do facebookové skupiny Jak na hněv v mateřství.
A pokud by uvítala individuální podporu, nechť se mi ozve. Nemusíme být na všechno samy.
Když vás vše vytáčí a už to nedáváte…
Když vás vše vytáčí, nedáváte pláč, kňourání a vztek vašich dětí a máte pocit, že vaše děti pořád jen něco chtějí nebo že toho chtějí moc:
– Možná prostě jen teď nemáte kapacitu jim to dát – potřebuje sami dočerpat.
– Možná spouští něco z vašeho dětství.
– Možná si dovolují něco, co vy si samy nedovolujete.
– A možná také testují hranice. O tom více někdy příště.
Každopádně se za to netřeba vinit. To, že to tak teď je, neznamená, že jste špatné či že jsou špatné vaše děti. Prostě to teď tak je a na nějaké úrovni je to tak úplně v pořádku. 😉 Zítra a možná ještě dřív může být vše zase úplně jinak.
Kdybyste s tím chtěly pomoci a rychleji se dostat do toho „jinak“, přiblížit se víc tomu, jak byste to rády měly, jak byste chtěly prožívat své mateřství a jaké byste chtěly mít vztahy s vašimi dětmi, jsem tu pro vás a ráda vám s tím pomůžu.
K přijetí, prožití a transformaci hněvu používá nejen techniky práce s myslí, ale i s tělem. Zahrnutí těla umožňuje rychlejší a efektivnější změny.
Inspiruje, jak růst se svými dětmi i se svým hněvem.
Je autorkou e-booku Papiňák pod kontrolou: Jak přestat křičet na své dítě, meditace Dobrá máma a on-line kurzu Jak méně křičet a žít ve větší harmonii se sebou samou i se svými dětmi.
Její příběh si můžete přečíst zde.
