Slyšela jste někdy večer od sousedů křičení? Ženský hlas, který ječel? A překvapilo vás to? Že by ta milá sousedka mohla křičet na ty roztomilé děti?

Nebo vás někdy dokonce překvapil váš vlastní hlas, který najednou „z ničeho nic“ křičel na vaše drahé děti? …i když jste se možná kdysi zapřísahala, že tohle vy nikdy, nikdy dělat nechcete a nebudete.

Jenže je jiné o cestě snít a jiné po ní jít. Dokud nejste v botách matky, nevíte, jak se v nich chodí. Teprve, když si ty mateřské boty sama obujete, poznáte ty kamínky a bolístky, které na první pohled nejsou vidět. A že jich máme každá docela dost. A naše děti nás na ně umí velmi dobře upozornit. Někdy se zdá, jako by to byl dokonce jejich úkol.

Hněv matek jako tabu

Hněv matek je v naší společnosti stále ještě tak trochu tabu. Je to téma, o kterém se moc nemluví. Jako by nebylo žádoucí mít „negativní“ emoce. A zlobit se na své děti? Ty bychom měly přeci jen bezmezně milovat. Nebo ne?

Co když ale hněv k lásce patří? Co když právě proto, že milujeme, tak se občas hněváme? Kdyby nám byly naše děti lhostejné, asi bychom neměly důvod se rozčilovat.

A že i vytyčovat hranice a vést děti jde laskavě? Ó, ano. Ale kdo z nás to umí vždy a všude?

Jak se zbavit vzteku?

„Jak se zbavit vzteku?!?“ ptají se mě občas ženy. „A proč byste se ho chtěla zbavit?“ ptám se pak většinou já.

Hněv patří k životu. Je to základní emoce. Je normální cítit v určitých situacích hněv. Nesnažme se ho za každou cenu necítit. Čím víc totiž hněv odmítáme, potlačujeme a snažíme se ho nemít, tím víc jsme ohroženy jeho negativními projevy.

Pokud neodjedete meditovat někam do hor či nenajdete jinou cestu k osvícení, zřejmě budete zažívat hněv.

Co kdyby to byl pomocník?

Co kdyby však bylo možné udělat si z hněvu pomocníka?

Hněv nám může ukazovat, co je pro nás důležité. Pomáhá nám střežit naše hranice a také upozorňuje na to, čeho se nám nedostává, kde cítíme frustraci, kde nám něco chybí.

Výbuch hněvu nás může upozornit, že jsme se chytly do pasti:

• Nerespektování vlastních hranic

Nerespektujeme dostatečně své potřeby a svá přání. Říkáme „ano“, i když chceme říct „ne“.

Někdy se setkávám s tím, že ženy projevují větší respekt ke svému dítěti než k sobě samým. Také jsem to kdysi dělala. Dlouhodobě je to však neudržitelné.

• Jsme odpojeny – od sebe, od svých pocitů, od svých potřeb

S výše uvedeným souvisí odpojení. Někdy kvůli velkému zaměření na dítě nevnímáme dostatečně sebe, někdy ze strachu, někdy i proto, že jsme se odnaučily se vnímat.

• Plnění „měla bych“

Další podobou je, že naplňujeme stále domnělá očekávání a přání druhých. Děláme to, co si myslíme, že bychom měly, bez ohledu na to, co se nám chce a co je důležité pro nás.

• Mód „Hodná holčička“

Jedeme v modu hodné holčičky. Hodné holčičky jsou hodné, splňují výše uvedené – plní, co druhým na očích vidí; neberou si moc prostoru ani času; vycházejí druhým vstříc. Usmívají se. Nevztekají se. …Dokud jednou nebouchnou.

Hněv sám o sobě není špatný.

Otázka tedy nezní, jak se ho zbavit, ale jak se s ním naučit žít. Jak to udělat, aby nám byl ku prospěchu a my neubližovaly sobě ani svým dětem.

Bojíme se ho

Někdy ženy křičí, některé i ponižují, vyhrožují, hází hračkami či rozbíjejí věci; jiné mlčí a zabíjejí pohledem či trestají odnětím lásky, další obracejí hněv proti sobě (například deprese je příkladem hněvu otočeného dovnitř). To vše mohou být nezvládnuté reakce na náš hněv.

Proto se hněvu často bojíme. Jeho síly a destruktivity. Ale hněv nemusí být destruktivní. A jeho sílu lze využít ve svůj prospěch. Přináší spoustu energie.

Své reakce máme ve svých rukách

Rozlišujme emoci (pocit) a chování (tj. jak na danou emoci reagujeme, nakolik se jí necháme strhnout a jak pod jejím vlivem reagujeme).

Naše emoce nejsme vždy s to zcela ovlivnit, naše chování je však plně v našich rukách. Resp. může být. Můžeme se naučit reagovat vědoměji.

Vím, někdy se zdá nemožné to oddělit – emoci a chování. Ženy mají někdy pocit, že vybuchly najednou, „z ničeho nic“. Někdy se také mluví o emočním únosu. Nikdy to však není z ničeho nic. Jen včas nezaznamenaly signály. Jakkoli se naše reakce zdají být automatické, lze je ovlivnit a naučit se reagovat jinak, přeučit se je jako jakýkoli jiný zvyk.

Někdy je ta cesta delší, vede přes údolí, přes naše bolístky. Pod hněvem je často nějaké naše zranění. Stojí však za to se na tu cestu vydat.

Jen to, čeho jsme si vědomy, můžeme ovlivňovat. A to, co si zpracujeme, už nepředáváme dál svým dětem. Naučit se zacházet se svými emocemi ulehčí nám i jim.

Co tedy s tím?

Hněv patří k životu. A k tomu mateřskému obzvlášť. Je to základní emoce a je v pořádku ji cítit. Zažíváme ji všechny. I dobré mámy občas cítí vztek. Problémem není náš hněv sám o sobě, ale to, že s ním neumíme zacházet. Většinu z nás to bohužel nikdo neučil.

Jak nakládat s hněvem? Jak si dovolit hněv prožít, ale zároveň neubližovat sobě ani svým dětem? Je to cesta k většímu uvědomování si sebe sama, cesta sebepoznávání a učení se seberegulaci. Je to cesta, na kterou vás zvu.

Jak začít?

Třeba tím, že budete věnovat více pozornosti sobě samým, tomu, co ve vás vyvolává silné emoce, kdy a jak se to stává. I tím, že se naučíte věnovat více pozornosti svému tělu, v němž jsou naše emoce zakotveny. Tělo nám může velmi pomoci emoce včas zachytit i adekvátně vyjádřit.

Pokud se chcete dozvědět víc o hněvu a jeho podobách, srdečně vás zvu do minikurzu Jste vzteklá máma? Bude probíhat 21.-24.1.2022. Stačí se jen přihlásit na této stránce. Registrace je zdarma.