Zaskočilo mě to
Přiznám se, že mě to zaskočilo. A docela dost. Na stole doktorky na A4 papíře se krčila malá pidipostavička velikosti pár centimetrů. „Tohle namaloval můj syn? Proč ji udělal tak prťavou?“ šlo mi hlavou a hned se na to nabalovaly myšlenky, jaké diagnostické závěry by se z toho daly udělat a co by to mohlo vypovídat o mně jako matce.
Nechápala jsem to
Nechápala jsem to. Vím, že je syn šikovný. Maluje moc pěkně. Kreslí obrázky adekvátně velikosti papíru. Tak proč, proboha, na pětileté prohlídce namaluje takovouhle blechu?
Cítil se nekomfortně?
Řekla jsem pediatričce, že mě to překvapuje. „Mohl se cítit z počátku nekomfortně tady se mnou v nové situaci, i když to na sobě nedával moc znát,“ okomentovala to doktorka a přenesla pozornost k dalšímu obrázku, který vychvalovala. Kreslení dle předlohy zvládl bravurně.
Zrak mi pořád ujížděl na toho pidipanáčka. Vysvětlení doktorky se mi nezdálo. Měla jsem chuť navrhnout synovi, zda nechce namalovat ještě jednu postavu, že má na to celý papír. Držela jsem se však a mlčela.
Pediatrička prohlídku dokončila s tím, že je syn šikovný, grafomotoricky i sociálně velmi zdatný a že už by nástup do školy zvládl teď, ač mu bude za měsíc teprve pět let. I z dcerky, která absolvovala roční prohlídku, měla radost.
Daníku, proč jsi namaloval toho panáčka tak malinkého?
Ten pidipanáček mi ale pořád vrtal hlavou.
„Daníku, proč jsi namaloval toho panáčka tak malinkého?“ ptala jsem se ho cestou domů.
„Doktorka chtěla postavičku,“ odpověděl.
„Postavičku? Ona říkala, že chce postavičku? Neříkala postavu?“ ptala jsem se překvapeně, neboť jsem u zadání nebyla. Vážila a měřila jsem dceru se sestrou v druhé ordinaci.
„Ne, říkala postavičku,“ trval na tom zdrobnělém výrazu syn.
„Aha, tak to pak jo. Postavička je malá postava, tak jsi ji namaloval malou?“
„Jo,“ přikyvoval syn.
„Už chápu,“ ukončila jsem to.
Pochopila jsem
A chápala zas o něco víc. Nejen to, proč byla postava tak maličká, ale opět jsem se přesvědčila o tom, jak zavádějící může být dělat závěry bez znalosti pozadí a širších souvislostí. Což je ostatně i jedna z věcí, kterou nám neustále připomínali celých pět let studia psychologie.
Děti jsou moudré
Děti jsou moudré. Za jejich činy je nějaký dobrý důvod. Pokud se nám něco nezdá, ptejme se a hledejme, co je za tím.
Když dítě namaluje malou postavu…
Takže, když dítě namaluje malou postavu, nemusí to znamenat nic jiného, než že tak pochopilo zadání, které mohlo být zavádějící. Bacha na zdrobnělinky při mluvení s dětmi. A bacha na rychlé závěry. „Co je důležité, je očím neviditelné, “ řekl Malý princ. Já upravuji na: „Co je důležité, nemusí být vždy vidět na první pohled.“
Máte podobné zkušenosti?
K přijetí, prožití a transformaci hněvu používá nejen techniky práce s myslí, ale i s tělem. Zahrnutí těla umožňuje rychlejší a efektivnější změny.
Inspiruje, jak růst se svými dětmi i se svým hněvem.
Je autorkou e-booku Papiňák pod kontrolou: Jak přestat křičet na své dítě, meditace Dobrá máma a on-line kurzu Jak méně křičet a žít ve větší harmonii se sebou samou i se svými dětmi.
Její příběh si můžete přečíst zde.
