Dnes na mne na facebooku vyskočil příspěvek, kdy tazatelka položila otázku, jak to má kdo s Ježíškem. Dle ní je to hezká tradice, ale velká lež.

Rozpoutala se bouřlivá debata. Tak bouřlivá, že mne to překvapilo.

Kde se bere v matkách tolik hněvu, že jsou schopny se vzájemně osočovat a urážet jen proto, že každá z nich sdílí odlišný názor na sdělování dětem „pravdy“ o Ježíškovi?

Navíc ve skupině, která sdružuje podobně smýšlející, alespoň co se týče výchovy dětí.

Vzhledem k tomu, že se dlouhodobě zabývám hněvem matek, ráda bych se nad tím zamyslela veřejně.

Proč hněv?

Hněv je přirozenou reakcí na frustraci. Často cítíme hněv, když máme pocit, že je v našem životě něco špatně. A ano, u některých diskutujících jsem vnímala, že je pro ně jejich názor ten (jediný) správný a ten druhý je špatný.

(O tom, jak moc náš hněv ovlivňují naše představy, přesvědčení a očekávání, píši v e-booku Papiňák pod kontrolou a ještě více se tomu věnuji v on-line kurzu, včetně technik, jak s tím pracovat.)

To ale není všechno.

Pod hněvem bolest a strach

Pod hněvem bývá často skryta nějaká bolest nebo strach. Mám pocit, že o to tu šlo především.

Jeden tábor

Na jedné straně jsem vnímala velkou bolest a zklamání těch, kteří se dodnes cítí podvedeni tím, jakým způsobem jim rodiči „lhali“ o Ježíškovi. A strach, aby něco podobného nepřivodili i svým dětem.

Je pochopitelné, že toho chtějí své děti ušetřit a proto s nimi komunikují způsobem, který mají dojem, že je nejméně poznamená.

Druhý tábor

Na druhé straně jsem vnímala zase strach, že by dotyčné nebo jejich děti chtěl někdo připravit o to nejkouzelnější z dětství. O všechny ty magické chvíle, rozzářené oči, víru v nadpřirozené schopnosti a tajemno.

Je pochopitelné, že se cítí ohroženy. Nejen názorem, že tak, jak to dělají ony, to nemusí být „správně“, ale i tím, že děti rodičů, kterým je odmala říkána „pravda“, zkazí jejich dětem Vánoce, a tím možná i nejkrásnější chvíle dětství.

Když promlouvá a hlavně jedná naše vnitřní dítě…

A tak tam vlastně na dvou stranách stála spousta malých dětí, které se bály, které měly strach a některé proto zuřivě křičely či kopaly kolem sebe.

Vrátíme-li se na úroveň dítěte, máme velmi omezený repertoár, jak se bránit.

A že se nám to děje ve vzteku docela často. Pokaždé, když jednáme neadekvátně situaci, je velká pravděpodobnost, že to souvisí s nějakým naším starším, dosud nezpracovaným tématem.

O tom, jak hněv souvisí s naším dětstvím, a jak lze léčit naše vnitřní dítě, se dozvíte opět více v on-line kurzu.

Takže strach a návrat na úroveň dítěte je mé vysvětlení, proč tolik hněvu a proč ta nevraživost.

Nechci, aby to vyznělo jako moralizování. Také se někdy nechám unést emocemi a vracím se o mnoho let zpět a nejsem schopna vidět celek, tolerovat, chovat se dospěle. Věřím, že takové stavy známe všichni. 😉

To je to, co nás spojuje. Všichni se něčeho bojíme a všechny jako matky chceme pro své děti to nejlepší. Navzdory všem rozepřím jsme na stejné lodi.

A jak to mám s Vánocemi a povídáním o Ježíškovi já?

Také jsem se jeden čas cítila hodně podvedena, že mi rodiče lhali. A velmi proto zvažovala, jak budu Ježíška představovat svým dětem já.

Nechtěla jsem je připravit o víru v něco nadpřirozeného. Na druhou stranu bych nerada, aby se jednou cítily podvedeny a měly dojem, že jsem jim lhala.

A tak v tom zatím balancuji tak napůl.

Píšeme dopis se svými přánimi

Se synem píšeme dopis Ježíškovi. A někdy mu píši i sama (Ježíškovi nebo něčemu vyššímu, je jedno, jak jej kdo nazývá).

Přijde mi cenné umět se zastavit a přemýšlet o svých přáních, která se nemusí omezovat jen na hmotný svět, zapsat je a pak je odevzdat něčemu vyššímu.

A ta se nám plní, má-li to tak být

A kdo nám ta přání plní? Zatím u nás většinu vánočních dárků nosí Ježíšek, ale kdyby se na to syn konkrétně ptal či mi dokonce položil otázku, zda je pravda, že dárky kupují rodiče, určitě bych to nepopírala.

Popravdě bych řekla, že i rodiče mohou pomáhat plnit přání a některé dary tedy kupují oni. To se však nevylučuje s tím, že věřím, že je tu něco vyššího, co nám naděluje to, co si přejeme. A nejen na Vánoce. Ale na Vánoce si to nejvíc připomínáme.

Význam symboliky a víry

Postupně mi totiž došlo, že jsem nejspíš nebrala jako podvod ty dárky od Ježíška, ale to, když jsem se někdy v druhé třídě rodičů konkrétně ptala, zda je pravda, že dárky kupují rodiče, jak mi řekl jeden starší kluk známých, a oni to naprosto popřeli. Já jim věřila, div se za tu pravdu nebila, a pak si později připadala jako hlupák, který naletěl.

A taky mi chybělo v podání rodičů více symboliky a jejich vlastní víry v nadpřirozeno. Vůbec mám dojem, že to se hodně promítá do našeho pojetí „pravdy“ – to, nakolik sami věříme. A nesouvisí to jen s náboženskou vírou.

Já osobně věřím v něco vyššího, věřím, že Vánoce mohou být magické a věřím v zázraky.

Přeji vám krásné Vánoce a přípravy na ně. Nechť jsou naplněny láskou, mírem a milými zázraky, ať už věříte v cokoli a říkáte dětem jakoukoli „pravdu“ o Ježíškovi.

Pavla Kupčo

Psycholožka, bodyterapeutka a matka. Na základě svých zkušeností (osobních i profesních) pomáhá ženám lépe zvládat jejich emoce, aby nemusely bouchat vzteky a křičet na své děti. Pomáhá jim zažívat více klidu, lásky a harmonie.

K přijetí, prožití a transformaci hněvu používá nejen techniky práce s myslí, ale i s tělem. Zahrnutí těla umožňuje rychlejší a efektivnější změny.

Inspiruje, jak růst se svými dětmi i se svým hněvem.

Je autorkou e-booku Papiňák pod kontrolou: Jak přestat křičet na své dítě, meditace Dobrá máma a on-line kurzu Jak méně křičet a žít ve větší harmonii se sebou samou i se svými dětmi.

Její příběh si můžete přečíst zde.

Chcete se podělit o své dojmy a zkušenosti? Máte dotaz? Pište do komentářů:

comments

Níže zadejte své křestní jméno a e-mail

 

Pošlu Vám e-book Z bouchajícího papiňáku laskavou mámou. A spolu s ním získáte i pravidelnou dávku inspirace, jak žít šťastněji a vyrovnaněji (nejen) s dětmi.

 

 

Váš e-book už je na cestě k vám!