Podrážděnost? Deprese? Neschopnost odpustit?
Snažíte se být nad věcí a povznést se nad svoji zlost, ale ona neodchází? Chtěli byste odpustit, ale nejde to? Trápí vás neustálá podrážděnost nebo dokonce deprese? Možná se ještě potřebujete zlobit.
Jana a těžkost odpustit svým rodičům
Jedna má klientka, říkejme jí Jana, se mnou v rámci terapie řešila mimo jiné i to, jak odpustit svým rodičům.
Každodenní situace s její malou dcerkou ji vracely zpět do jejího vlastního dětství více, než by chtěla. Vybavovaly se jí vzpomínky, které by byla raději, aby zůstaly už navždy ukryty někde hluboko v jejím nevědomí. A velmi ji rozčilovaly a zraňovaly nesouhlasné komentáře rodičů k tomu, jak vychovává své dítě, i jejich rady.
Jana vnímala, že se potřebuje srovnat se svoji minulostí, že nechce na svou dceru nic z toho přenášet. Měla za to, že by měla odpustit, ale jak?
Andrea a nepochopitelná podrážděnost
Jiná má klientka, Andrea, zas řešila svou permanentní podrážděnost, která se stupňovala od té doby, co bylo jejímu synovi kolem dvou let.
Andrea se do té doby považovala za relativně klidnou a pohodovou mámu. Neviděla žádný důvod ke svým zvláštním náladám. Nechápala je. Snažila se být nad věcí, ale pak ji vždy rozhodila nějaká prkotina. A těch prkotin bylo každý den víc a víc, až už nebyla spokojená vůbec s ničím. Proč?
Aby hněv mohl odejít, musí být nejprve uznán a procítěn
Obě zmiňované ženy byly plné hněvu, který si nejprve potřebovaly dovolit přiznat a pak jej vyjádřit – vypustit ven. (A to vůbec nemusí znamenat jít do konfrontace, hádek, bitek, jak uvádím v navazujícím článku i jinde.)
Odpuštění skrze plné prožití hněvu a bolesti
Když jsme s Janou pracovaly na tématu vztahu k jejím rodičům, Jana v sobě objevila hrozný vztek a velkou bolest. Tušila, že se na rodiče zlobí. Ano, zlobí se, ale právě proto to chtěla posunout dál a už se přestat jednou pro vždy zlobit.
Jenže na to nestačí být na povrchu a mít povědomí o tom, že se asi zlobím. Je třeba jít hlouběji. Jít do emocí, které tam jsou. A do toho se nám vždycky nechce. A nejlépe jít i do těla, které nám může nejvíc pomoci všechny emoce najít, prožít a dostat ven.
A tak se musela Jana hodně, hodně zlobit. Procítit všechen vztek, který v sobě měla vůči svým rodičům. A procítit i tu bolest. Čím více se jí to dařilo, tím snazší pro ni bylo komunikovat s rodiči a konečně s nimi být tady a teď, nereagovat z pozice zraněného dítěte, neaktivovat všechny křivdy a příkoří při jejich nesouhlasné poznámce, opustit minulost a konečně s nimi moci být a jednat jako dospělý s dospělým. Pochopit a odpustit.
Odstranění podrážděnosti skrz přiznání si skutečných pocitů
I s Andreou jsme postupně odhalily zdroj její nespokojenosti a podrážděnosti, který pramenil z frustrace a neuvědomovaného hněvu.
Andrea si postupně přiznala, že ne vše ji v jejím životě vyhovuje, že se cítí víc a víc omezována potřebami svého dítěte a nutností být stále jen s ním.
Uvědomila si, že se vlastně zlobí – na své dítě za to, jak moc omezuje její svobodu (někdy se cítí jak vězeň s koulí na noze), – na sebe, že vůbec takové pocity má a není schopna si ten jedinečný čas, o kterém se tolik mluví, jak je krásný a že se již nikdy nebude opakovat, více užívat, – na manžela, který se může realizovat v práci a mít ve volném čase své koníčky, – na babičku, která si jezdí po světě a vnuka ji stačí vidět jednou za čas.
Až když si všechny zdroje svého hněvu uvědomila, přiznala si, že se zlobí, přijala své pocity a dovolila si je prožít, podrážděnost jako mávnutím kouzelného proutku zmizela.
Uvědomění si svých skutečných pocitů navíc Andree pomohlo učinit v životě pár změn k tomu, aby se cítila lépe. A mělo to blahodárné účinky i na jejího syna.
Dokud hněv plně neprožijeme, nemůže odejít
Lze pracovat s naší myslí a s naším nastavením (zj. s našimi přesvědčeními a očekáváními) tak, aby se hněv vůbec nerozvinul.
Ale když už přijde, když už tu je, žádné zavírání dveří před ním nepomůže, jen jej tím můžeme vyprovokovat k silnějším reakcím, kterými bude dávat o sobě víc a víc vědět.
Často se setkávám s tím, že se této emoce trochu bojíme. „No, ano, je možné, že se trochu zlobím,“ přiznají někteří z nás – ti, kteří už jsou ochotni tuto emoci trochu více vnímat a nezametat ji úplně pod koberec. Přesto hněv ale zavírají do komory a řeší, jak jej rychle odstranit, či přesměrovávají pozornost k pozitivnímu a doufají, že třeba sám zmizí.
Bojíme se obrovského ohně, který vyšlehne a spálí vše kolem na popel. Jenže to hrozí právě tehdy, když si dostatečně neprožijeme všechny ty malé ohýnky, které v nás kdy zahoří.
Moje zkušenost se sebou samou i z práce s mými klienty mluví jasně: Je třeba hněv prožít. Jít do emoce. Jakkoli je to nepříjemné. Jen potom může odejít a přestat dělat v našem životě paseku.
Možná se ještě potřebujete zlobit
Trápí vás dlouhodobá podrážděnost? Nebo deprese? Nelze vám odpustit a s něčím se srovnat? Možná se ještě potřebujete zlobit. Jít blíž (a víc do těla) ke svému hněvu, prožít jej a vzít si od něj jeho poselství, s kterým k vám přišel. Věřte, že poté odejde sám.
Jak na to – jak lze pracovat se svým hněvem, se dozvíte v dalším článku nebo v e-booku Papiňák pod kontrolou či v on-line kurzu Jak méně křičet a žít ve větší harmonii.
K přijetí, prožití a transformaci hněvu používá nejen techniky práce s myslí, ale i s tělem. Zahrnutí těla umožňuje rychlejší a efektivnější změny.
Inspiruje, jak růst se svými dětmi i se svým hněvem.
Je autorkou e-booku Papiňák pod kontrolou: Jak přestat křičet na své dítě, meditace Dobrá máma a on-line kurzu Jak méně křičet a žít ve větší harmonii se sebou samou i se svými dětmi.
Její příběh si můžete přečíst zde.
