Příchod tohoto dítka mě trochu překvapil.
Nejprve mě překvapila touha po něm
Ta přišla pro mě trochu nepochopitelně ve chvíli, kdy jsem byla vyčerpaná z dennodenní péče o prvorozeného tříletého syna, kterého jsem ještě ve dne i v noci kojila.
Už přes rok jsem se cítila frustrovaná nedostatkem času na sebe a na práci, která pro mne byla zároveň formou seberealizace.
Bohužel aklimatizace na soukromou školku v synovo dvou a půl letech, kam jsem jej chtěla dávat aspoň na jedno dopoledne týdně, se nezdařila. Místo v lesní školce v jeho 3 letech stále nebylo. A já se z toho začínala fyzicky i psychicky hroutit. Dennodenní starání se o syna a práce po večerech a nocích mě začaly víc a víc vyčerpávat.
Jenže asi hormony… Jak jsem kvůli vyčerpání utnula noční kojení, začal mi nabíhat cyklus a já najednou ze dne na den pocítila touhu po dalším dítěti. Však práce počká, podnikání se dá rozjet i později. Když se vlastně otočím zpět, dítě je to, co má pro mne největší cenu a dává mému životu největší smysl.
Rozum to úplně nechápal, ale srdce nebo nějaké mateřské instinkty měly jasno.
Pak mě překvapil jeho příchod k nám
Na syna jsme čekali téměř rok. Proto mne překvapilo, když druhé dítko přišlo téměř ihned poté, co jsem po něm zatoužila.
Vyslovila jsem přání mít další dítě s tím, že nechávám na něm, kdy se k nám rozhodne přijít. Krátce na to přišla ovulace (první od porodu prvorozeného syna), přímo na nov, a hned při ní jsem otěhotněla.
Rané známky těhotenství aneb něco se děje
Hned v den ovulace (aniž bych tušila, že právě ovuluji, i když náznaky už nějakou dobu byly) jsem cítila, že se něco děje. Ráno cestou v metru jsem zažila zvláštní slabost, kterou jsem znala jen z předchozího těhotenství. Nikdy mimo něj jsem nic takového nepociťovala. „Asi hormony v souvislosti s nabíhajícím cyklem,“ říkala jsem si.
Den na to jsem byla na akci (Pzp živě), kde mě každou chvíli něco dojalo až k slzám, což se mi běžně nestává. Akce byla sice sama o sobě silná, ale takovouto emoční labilitu jsem také znala pouze z těhotenství. Co se to děje? Že by? Nechtěla jsem si dělat plané naděje. „Něco se děje, o tom není pochyb. Uvidíme, jak to vykrystalizuje,“ uzavřela jsem si to.
Po třech dnech jsem si dle teploty potvrdila, že fakt proběhla ovulace. Přemítala jsem, zda si mohli spermie počkat celé tři dny a pak ještě být schopné oplodnit vajíčko. Kdyby ano, mohla by z toho být holčička… Nechtěla jsem se ale na to upínat. Však u syna bylo tolik pokusů s dobrým načasováním a nic z nich nebylo. Netřeba předbíhat. Věřila jsem, že to přijde v ten nejlepší možný čas.
Po 13 dnech zvýšených teplot rostla naděje a očekávání, i když jsem se snažila být klidná, v přítomnosti a nepředbíhat. Po asi 16 dnech jsem to nevydržela a udělala si těhotenský test, který byl tedy mnoho let prošlý, ale byl víkend a já u rodičů nic jiného neměla. Byl pozitivní. O dva dny později jsem si to ještě potvrdila doma jiným testem.
Že by to mohlo jít tak hladce a jednoduše?!
Ač jsem měla od oplodnění náznaky, že bych fakt mohla být těhotná, nechtělo se mi tomu věřit. Že by to mohlo být tak rychlé? Tak jednoduché? Že by to mohlo jít tak snadno? Že by si stačilo jen pomyslet přání, vyslovit ho a hned mít, oč žádám? Pro mě, která většinu života žila ve vzorci, že vše si musím vydřít, zasloužit, být dlouho trpělivá a pracovitá, se to zdálo neuvěřitelné.
A nakonec mne překvapil i jeho příchod na svět
Respektive závěr ve chvíli, kdy jsem ještě závěr vůbec nečekala. Ale nepředbíhejme…
Pokračování v článku Nelze neobstát aneb o přípravách na porod.
K přijetí, prožití a transformaci hněvu používá nejen techniky práce s myslí, ale i s tělem. Zahrnutí těla umožňuje rychlejší a efektivnější změny.
Inspiruje, jak růst se svými dětmi i se svým hněvem.
Je autorkou e-booku Papiňák pod kontrolou: Jak přestat křičet na své dítě, meditace Dobrá máma a on-line kurzu Jak méně křičet a žít ve větší harmonii se sebou samou i se svými dětmi.
Její příběh si můžete přečíst zde.
