Přiznávám se, křičela jsem. V mateřství ve mně začala soptit sopka. A ani to, že mám vystudovanou psychologii a o emocích i možnostech ovládání chování jsem toho věděla hodně, tomu nezabránilo. Díky znalosti psychologie jsem však věděla, proč se mi to děje, a s pomocí práce s tělem (bodyterapie) se mi podařilo to změnit.

Prosluněná současnost

Jsem matka tříletého syna. Nyní už šťastná a troufám si říct, že i poměrně vyrovnaná.

Dnes si dokážu být vědoma sebe samé i v kritických chvílích (a že jich je vzhledem k období vzdoru, kterým syn momentálně prochází, i vzhledem k tlaku práce, který nyní zažívám, docela dost), včas rozeznat tlak narůstající uvnitř mě a většinou jej i zpracovat pro mne přijatelnějším způsobem než křikem.

Myslím, že se mi podařilo stát se laskavou mámou, která nekontrolovatelně nebouchá emocemi jak papiňák, ale jejíž reakce jsou předvídatelné i pro tu malou hlavičku, která ne vždy všemu v tomto světě rozumí.

Věřím, že se mi podařilo stát se mámou, které může její dítě věřit a cítit se s ní v jakékoli situaci v bezpečí.

_MG_1540_orez

Vzpomínky na temnější minulost

Vždy tomu tak ale nebylo.

Ač jsem byla před otěhotněním poměrně spokojenou a vyrovnanou ženou, mateřství jakoby vyplavilo z hlubin emoce (nejistoty, strachy, pochybnosti), které jsem si myslela, že už mám dávno a navždy zpracované. Ó, jak naivní to domněnka! Ba co víc, dokonce i emoce, se kterými jsem dosud nebyla moc konfrontována.

Ale jo, někde uvnitř jsem tušila, že bych mohla být výbušná a impulzivní, ale v realitě jsem to většinu života nezažívala. Od malička jsem byla vedena k tomu, že vztek je něco špatného. Hodné holčičky se nevztekají. A tak jsem se naučila svůj hněv potlačovat. Nastala-li v životě náročná situace, která mne rozčílila, většinou z ní stačilo odejít, abych se rychle navrátila k domnělému klidu. Párkrát jsem v pubertě práskla dveřmi a to bylo vše, víc zkušeností jsem s touto emocí neměla.

Později, při studiu lidské psychiky mi začínalo docházet, že mám v sobě hněv potlačený. Bylo to však jen racionální prozření. Hněv byl dobře utěsněn pod pokličkou a samotné vědění v mém životě nic nezměnilo. Ve výcviku při práci s tělem jsem se jej dotkla a trochu jeho sílu i pocítila, stále to byly ale spíše jen letmé doteky.

Setkání s vlastním stínem v mateřství

A pak bác – mateřství. Brečící dítě hlásící se urputně o své potřeby bez ohledu na ty mé. Dítě nezajímalo, že jsem nevyspalá, že mám hlad, že se mi chce právě teď hrozně moc na záchod. Brečelo a dožadovalo se mě – mé pozornosti, mé přítomnosti, mé náruče, mého prsa. Dlouho jsem v tom byla nezastupitelná a tatínkova náruč bez prsa neobstála.

Hromadilo se ve mně napětí, možná více než kdy předtím, a přitom bylo mnohem méně času a prostoru jej vybít sportem, jak jsem to praktikovala dříve. Napětí rostlo a mnou naučená strategie odejít ze situace narážela. Kolikrát jsem měla chuť nechat dítě doma a utéct si zaběhat nebo alespoň odejít do jiné místnosti a tam se v klidu vydýchat.

Pláč dítěte mne ale burcoval a nenechával odejít, zároveň dráždil a začal ze mne vytahávat všechno to napětí ven a jako na provázku se na něj věšely další mé dosud nezpracované a nežité emoce.

Sopka ve mně začala soptit a já křičet.

Na jednu stranu to byl pokrok, protože vyjadřovat se nahlas hlasem (mimo sociálně přijímaný mluvený projev a zpěv) bylo něco, co jsem se docela dlouho učila a stále měla většinou zábrany se hlasitě projevovat (i jen hlasitě dýchat, natož křičet). Porod to rozjel a odblokoval víc, než se mi podařilo do té doby, a pak už to jelo. Jelo to samo a já si nebyla jista, zda si nemůžu pomoct a musím křičet nebo zda to vlastně ani zastavovat nechci. Bylo to totiž úlevné.

Na druhou stranu jsem měla silné výčitky vůči synovi. Někdy na hlas nereagoval, jindy ho však vylekal. Snažila jsem se sice nekřičet přímo na něj, většinou se otočit a prostě jen vydat křikem napětí ven, aniž bych do toho křiku dávala slova a směřovala to na něj. Občas jsem však ujela a rozeřvala se i na něj a řekla párkrát věci, které jsem říct nechtěla, ač jsem si to, myslím, nějakým kouskem sebe uvědomovala už v tu chvíli, kdy se to ze mne valilo ven.

_MG_1714_ořez

Ne, ne, ne. Tahle ne, opakovala jsem si poté několikrát.

Nechtěla jsem, aby si syn jednou musel v terapii řešit svou hysterickou soptící matku. Nechtěla jsem, aby se mne syn začal bát. Nechtěla jsem ani, aby to začal brát jako normu a přijal, že ulevovat si křikem či dokonce řvaním na druhého je legitimní strategie, jak si ulevit od napětí v náročné situaci.

Kudy z toho ven

Začala jsem tedy se sebou pracovat a postupně si vytvořila strategii, jak se sebou zacházet, abych své výbuchy omezila.

Leccos jsem si během té práce se sebou uvědomila, leccos se naučila, ušla kus cesty k lepšímu poznání sebe samé, k pochopení svého hněvu i rozpoznání příznaků, kterými ohlašuje, že se blíží. Cítím se mnohem svobodnější. Vím, že je po většinu času v mých rukách a jsem to já, kdo rozhoduje, jak se zachovám.

Nemohu se však honosit tím, že jsem od té doby již nikdy nekontrolovatelně nezakřičela. Je to sice výjimečné a téměř výhradně mimo něj (jen upouštím páru, ale nekřičím na syna a neříkám věci, které by mne mohly hodně mrzet), ale stane se.

Ani nevím, zda se mi chce psát slovo „bohužel“. Možná by bylo ideální, kdybychom dokázali dělat vždy vše vědomě a nikdy se nenechat unést proudem emocí. Možná. Možná ne. Jsme lidé, ne stroje a trocha projevů emocionality podle mne patří k životu (k tomu mateřskému snad i trocha té nekontrolovatelné ;)).

Pro mne je hlavní, že už se se svým hněvem cítím dobře. Necítím se být již více svými emocemi zmítaná (i když se třeba výjimečně stane, že mi vlnka podrazí na chvíli nohy). Mám dojem, že již nenarušuje můj vztah k sobě samé, vztah s mým synem ani s mým manželem, kterému mé výbuchy vadily možná ještě více než synovi.

Není to úplný konec. Ale už teď je to dost dobré na spokojené žití. Vím, kudy vede cesta, byť je ještě stále velká část přede mnou.

_MG_1420

Možnost nechat se vést

A to je, milí čtenáři, to, co bych ráda předala dál. Chci vám ukázat, kudy vede cesta.

Vím, že mi můžete vytknout (a zcela oprávněně), že dokud jsem nezažila pubertu svého dítěte, situaci více dětí v rodině nebo tu vaši jedinečnou a náročnou situaci, nemám vám co radit. Máte pravdu. Já vám také ani radit nechci.

Představím vám, co vím a co si myslím, že by mohlo být dobré, abyste věděli i vy. Ukážu vám svůj jedinečný systém, který jsem si postupně vypracovala na zvládání náročných krizových situací, který mi pomohl minimalizovat nekontrolovatelné výbuchy hněvu a křiku. Hlavně vám ale budu klást hodně otázek, které vám mohou pomoci najít si svoji vlastní cestu, a předkládat vám cvičení, s jejichž pomocí můžete nalézt řešení (nejen) vašeho problému s křičením sami v sobě.

Vy totiž jste ti nejlepší experti na sebe samé, na své dítě a sami nejlépe víte, co potřebujete i jak toho dosáhnout.

 

(Článek je úryvkem z úvodu e-booku Papiňák pod kontrolou: Jak přestat křičet na své dítě.)

Chcete se podělit o své dojmy a zkušenosti? Máte dotaz? Pište do komentářů:

comments

Níže zadejte své křestní jméno a e-mail

 

Pošlu Vám e-book Z bouchajícího papiňáku laskavou mámou. A spolu s ním získáte i pravidelnou dávku inspirace, jak žít šťastněji a vyrovnaněji (nejen) s dětmi.

 

 

Váš e-book už je na cestě k vám!

Níže zadejte svůj e-mail.

Pošlu Vám e-book Z bouchajícího papiňáku laskavou mámou. A spolu s ním získáte i pravidelnou dávku inspirace, jak žít šťastněji a vyrovnaněji (nejen) s dětmi.

Vaše osobní údaje (jméno, e-mailová adresa) jsou u mě v bezpečí a budu (Mgr. Pavla Kupčo, IČ: 04883187, se sídlem K parku 298, 251 01 Nupaky) je na základě vašeho souhlasu zpracovávat podle zásad ochrany osobních údajů , které vycházejí z české a evropské legislativy.

Stisknutím tlačítka vyjadřujete svůj souhlas s tímto zpracováním potřebným pro zaslání e-booku a dalších newsletterů ode mě, které se budou týkat souvisejícího tématu.

Svůj souhlas můžete kdykoli odvolat kliknutím na tlačítko ODHLÁSIT v každém zaslaném e-mailu.

You have Successfully Subscribed!