Nedávno jsme měli rozepři s mužem. Ráda bych pomocí toho příběhu ukázala jednu důležitou věc o hněvu a připomněla vám základní podmínku, která musí být splněna, aby se mohl hněv rozpustit. Nejen v partnerských vztazích.
Závěr dovolené jsme si chtěli zpříjemnit společnou večeří v restauraci
Ke konci poměrně poklidné dovolené u moře jsme si šli sednout na večeři. Během večeře chtěl syn čůrat. Muži se nechtělo jít ho doprovodit, tak jsem šla já. (Záchod byl přes ulici, tak jsem synovi potřebovala ukázat, kam přesně má jít.)
Po chvíli chtěla jít zase na záchod dcerka, ač jsem tam s ní už chvíli před tím, než nám přinesli večeři, byla. Nebyla jsem si jistá, jestli je to fakt tak akutní nebo se jí tam spíš líbil větrák na ruce nebo něco jiného. Každopádně jsem si netroufla to podcenit.
Tuze se mi však nechtělo jít. Ani poprvé, natož teď už potřetí. Chtěla jsem v klidu dojíst. Miluji, když mohu jíst v klidu a pomalu. Velmi nerada ten proces přerušuji. Muži se však též nechtělo a tvrdil, že s holkou musím jít já. A tak jsem zase šla. Celou cestu jsem se však těšila, až si sednu a v klidu to dojím a vychutnám.
Odnesli ti salát
Jenže ouha. Když jsme se vracely ke stolu, všichni na mě volali (krom mého muže byla s námi širší rodina): „Odnesli ti salát!“
„Cože?!“ Divila jsem se a začalo to ve mně vřít. „Hm, takže klidné dojedení a závěrečný požitek z jídla je pryč.“ Šlo mi hlavou.
Ptala jsem se muže, jak je to možné, jak se to mohlo stát. Seděli jsme vedle sebe. Nechápala jsem, že mi může nechat odnést jídlo.
Jak mi to mohl udělat? Copak není schopnej…
A ano, přiznám se, brala to i úkorně. „Jak MI to mohl udělat?! Copak NENÍ SCHOPNEJ mi aspoň ohlídat jídlo, když už nebyl schopnej doprovodit ani jednou dítě na záchod?! Proč musím VŠECHNO dělat já a o všechno se postarat já sama, jinak to nemám?“
Jo jo, pozice oběti a zobecňování, vytahování starých příkoří a chycení se do limitujících přesvědčení, která mi rozhodně neslouží. Jo jo, i já se do toho chytám. Nejsem ještě osvícená a vždycky nad věcí.
Výše uvedené jsem si říkala v duchu, nevyslovovala jsem to nahlas, i jsem v danou chvíli měla nadhled a viděla, do čeho se to chytám, ale neuměla jsem se od toho úplně odpojit. Skoro bych řekla, že se mi asi ani nechtělo. Jela jsem si na té vlně hněvu, která umí být i opojná.
Nechtěla jsem to polknout a rychle přesměrovat. Potřebovala jsem chvíli času se s tím vším srovnat.
Zarytě jsem mlčela, mračila se a zpracovávala si to v sobě.
Muž mi nabídl, že mi objedná nový salát. Nechtěla jsem.
Ty si musíš vždycky najít nějaký problém
„Ty si musíš vždycky najít nějaký problém, že jo?!“ řekl mi pak a tím přidal pořádné poleno pod můj kotel.
„Cože? On mi jako vyčítá, že hledám problémy, že mám se vším problém, že jsem problémová, že tu všem akorát kazím dovolenou?!“ A už to jelo… V mžiku se aktivovala spousta mých evidentně dosud nedostatečně zpracovaných témat – že jsem divná, jiná, problémová, nepřizpůsobivá, mám abnormální požadavky a potřeby… No, bylo tam toho hodně.
Hněv se rozpouští jen tehdy, je-li vyslyšen
A pointa?
Hněv se může rozpustit jedině tehdy, je-li uznán. Potřebuje být vyslyšen a pochopen.
Zpětně jsem si uvědomila, že to hlavní, co jsem potřebovala od svého muže, bylo uznání mých pocitů – nebo aspoň to, aby je neznevažoval.
A potřebovala jsem to samozřejmě i od sebe. Nebo hlavně od sebe? Dovolit si nechat se vyvézt z míry a povolit si, že mohu cítit hněv kvůli něčemu tak přízemnímu jako je kus jídla. 😉
Přesah
Samozřejmě nešlo jen o ten salát. Ten byl jen vrchol ledovce…
A uznání potřebují všechny naše emoce. Náš hněv i hněv našich dětí. A nejen hněv.
Více o hněvu a o tom, jak s ním zacházet, najdete v e-booku Papiňák pod kontrolou.
Pavlo, a jak jsi se zachovala dál, tohle je přesně modelová situace u nás :,, Ty chceš zase dělat problémy”.A já polknu a již nekomunikuji.
Nevím , jak vysvětlit své pocity a problémy ,,dělat “ nechci:-)
Dagmar
Jejda. „Ty chceš zase dělat problémy?!“ To mi zní hodně drsně. Jak kdyby mluvil autoritativní rodič s dítětem.
No, já se snažila nejdřív obhajovat, že nemám se vším problém, vyjmenovávala jsem, co vše jsem od začátku dovolené bez problémů zvládla a pak jsem muži vysvětlovala, že jsem prostě citlivější – víc věci rozebírám, víc je prožívám (což ode mne tehdy neslyšel prvně). Byla jsem však hodně v emocích a cítila, že mluvím hodně emocionálně. Řekla jsem jen to nejnaléhavější a pak jsme toho nechali, víc to nerozebírali a já se k tomu vrátila až další den, kdy jsem už byla schopna odstupu, náhledu a byla s to mu v klidu vysvětlit, co jsem ten večer cítila, jak jsem se cítila a co jsem potřebovala.
Tak to já bych už asi řádně vybuchla. Lítám na záchod s dítětem a on mi neohlídá jídlo i když mu bylo líno tam zajít. No asi by mě slyšela celá restaurace. To jeho MUSÍŠ NAJÍT PROBLÉM by byla pro mě stoprocentní roznětka. I kdybych ustála to, že nemám jídlo na stole, tak tento komentář by byl jistota na dokonalý výbuch.
Díky za komentář, Zuzko. Je pro mě fajn číst, že mé rozčílení chápete a ne všem se jeví tak neadekvátní, jak v daný večer mému muži. 🙂