Milý synu,
když jsem dnes držela tvou ruku, byla jsem překvapená, jak už je velká. Vždyť to není tak dávno, co se vešla celá do mé dlaně a tvé prstíky byly tak malé a tenké. Jak ten čas rychle letí…
Foto: Markéta Havrdová, http://fotkyproradost.cz/
Je to několik měsíců, co jsem se přihlásila do kurzu Podnikání z pláže. Není vůbec přehnané říct, že mi změnil život. Přivedl mne ještě o kousek víc k sobě samé, ke svému zdroji, ke svému středu.
Umožnil mi ožít, vyslovit se, realizovat se. Vydat se na novou cestu a začít si plnit některé z dosud nesplněných snů. Asi ani nemám slova na vyjádření, jak moc jsem za něj vděčná.
A tak ti přibyl sourozenec. Skutečně to vnímám tak, jako by tím do naší rodiny přibylo nové dítě. Též vyžadovalo můj čas, mou pozornost, mou lásku. Přinášelo nové výzvy, nové lekce, ale také spoustu pocitů radosti a naplnění.
Vím, že to pro tebe nebylo vždy úplně jednoduché. Ani pro tátu. Zvládali jste to však oba skvěle. Díky vám za všechen čas, kdy jsem mohla tvořit.
Bohužel jsem sešla z cesty. Nevím, kdy přesně se to stalo. Asi to ani nelze přesně datovat. Byly to malé drobné krůčky mimo cestu, které mne postupně zavedly úplně někam jinam, než kam jsem chtěla.
Ztratila jsem se. Začala jsem víc a víc zrychlovat a hnát se. A vlastně ani sama nevím kam. Za vidinou úspěchu? Nevím. Spíš za nějakým domnělým cílem.
Z mé práce se stala povinnost a jen úkoly, které bylo třeba splnit. Pomalu se z toho vytrácela radost. Víc a víc věcí z běžného života (úklid, celodenní výlet, mnohá setkání) jsem odkládala na pak, až proběhnu cílovou páskou, až budu mít hotovo.
„Počkej, prosím, musím ještě dopsat jeden status na svou fanpage,“ říkala jsem ti. „Teď nemohu, musím psát. Až dopíšu e-book, tak si uděláme nějaký výlet společně, celá rodina, teď jdi s ním sám“ říkala jsem tátovi. A říkala jsem to mnohokrát.
Byly chvíle a bylo jich čím dál víc, kdy jsem cítila, že jsem mimo cestu. Že potřebuji zastavit, nadechnout se, odpočinout si, ale nohy jako by běžely dál samy. A přiměla-li jsem je zastavit se, cítila jsem, jak aspoň mé myšlenky běží stále dál a dál.
A pak přišlo vyhlášení výsledků plážové výzvy. Taktak jsem si jich stihla všimnout, jak jsem se hnala mít už konečně vše hotovo a stihnout to do vyhlášení. Neumístila jsem se. Nejprve jsem pocítila trochu zklamání, hned na to přišel výraznější pocit úlevy, že vše, co jsem se bála, že jsem dosud nestihla (hlavně e-book zdarma o křičení), stihnu dodělat do další výzvy. A šup zpět do práce. Do noci jsem pokračovala v hektickém tempu k cíli, který se mi však vzdaloval.
Až druhý den mi to došlo. Kam se to vlastně ženu? Co z toho mám? Prázdné ruce, mezi jejichž prsty jsem nechala protéct mnoho chvil s tebou. Sotva jsem si stihla všimnout, že už kvetou vlčí máky, dozrávají třešně, kolik nových slov umíš, že jsi zas povyrostl a o něco víc zmoudřel a dospěl.
Kam se to vlastně ženu? Co z toho mám? Prázdné ruce, mezi jejichž prsty jsem nechala protéct mnoho chvil s tebou. Sotva jsem si stihla všimnout, že už kvetou vlčí máky, dozrávají třešně, kolik nových slov umíš, že jsi zas povyrostl a o něco víc zmoudřel a dospěl.
V ten okamžik jsem zmoudřela i já. Znovu mi došlo (bylo by bláhové si myslet, že to, co jsme už někdy řešili, je vyřešené napořád a už se do té stejné pasti nemůžeme víckrát chytit), že není dobré obětovat vše ve jménu sebelepšího cíle. Že cesta nevede přes oběti, ale přes radost. Že život nejde odložit na druhou kolej s tím, že jej budu žít až pak – až budu mít napsané všechny e-booky a vyšperkované stránky a… a… a…
Uvědomila jsem si, že nechci promarnit společné chvíle tím, že s tebou budu jen tělem, ale v hlavě budu dál řešit své projekty. Nechci se jednou otočit a ptát se, kam se podělo tvé dětství a kde jsem celou tu dobu byla já.
Došlo mi, že nechci promarnit společné chvíle tím, že s tebou budu jen tělem, ale v hlavě budu dál řešit své projekty. Nechci se jednou otočit a ptát se, kam se podělo tvé dětství a kde jsem celou tu dobu byla já.
A tak ti píšu. Chci ti říct, že mne to mrzí. Ztratila jsem se a neuměla to jinak. Už jsem se ale zas našla a ráda bych našla i harmonii, rovnováhu mezi dáváním a braním, mezi časem s tebou, časem s tvým tátou, časem o samotě a časem s mou prací. Už nechci tolik osekávat čas s vámi, ani být při společných chvílích nepřítomná.
Potřebuji si zas připomenout, jaké je to být tady a teď a radostně plynout životem. Ty to umíš. Ukazuješ mi to denně. Prosím, veď mě.
Máma
K přijetí, prožití a transformaci hněvu používá nejen techniky práce s myslí, ale i s tělem. Zahrnutí těla umožňuje rychlejší a efektivnější změny.
Inspiruje, jak růst se svými dětmi i se svým hněvem.
Je autorkou e-booku Papiňák pod kontrolou: Jak přestat křičet na své dítě, meditace Dobrá máma a on-line kurzu Jak méně křičet a žít ve větší harmonii se sebou samou i se svými dětmi.
Její příběh si můžete přečíst zde.
Toto tvé poznání je mi nesmírně sympatické a blízké. Je to jedinečná cesta a přinese krásu do vašeho života celé rodiny., harmonii a štěstí.
Už znáš cestu ! Blahopřeji. !!
jsou viditelné pokroky.
B
Skvělý článek, zmoudreni v přímém přenosu ;-). Prožívam teď vlastě něco podobného při rozbíhá své podnikatelské školy – http://samostatnypodnikatel.cz, pořád je hodně věci a povinností, co se musí udělat, jenže to nikdy neskončí, to bude furt. A právě proto vnímám důležitost opustit tlak – ať už ten, který na nás vytváří ostatní, nebo ten co si vytváříme sami – a vědomě se rozhodnout pro radost. Ona ta práce pak jde úplně jinak .
Právě, to mi došlo, že to asi nikdy neskončí 🙂 Moc pěkně jsi to shrnula, Verčo. Díky za komentář. Tvůj projekt je obrovský, dává tušit, že je za ním hodně práce a času. Skvělé, jestli to zvládáš bez tlaku a s radostí! Můžeš o tom udělat další předmět 😉 Věřím, že je nás víc, kteří se to potřebují učit.