Vytáčí vás děti? Nebo se necháte dětmi vytočit? Je chování dítěte příčinou vašeho křiku, spouštěčem nebo dokonce důsledkem? Co je to hlavní, co ovlivňuje, proč křičíme? A jak s tím pracovat, abychom křik eliminovaly? O tom všem je tento článek.
Je díte příčinou?
Vytáčí vás děti? Je to příčina vašeho křiku, spouštěč nebo dokonce důsledek? Dle mne to může být druhé i třetí jmenované, první nikoli. Dítě není příčinou našeho křičení.
Může zabít pistole?
To je, jako bychom tvrdili, že příčinou smrti byla pistole. Může pistole sama o sobě zabít? Nikoli. Zabít mohla kulka, kterou však musel někdo rozpohybovat. Vždy je třeba nějakého činitele, který s pistolí manipuluje. Který ji ovládá. Nebo neovládá. Ale má moc ovlivnit, zda pistole někomu něco způsobí či nikoli.
Kdo nese zodpovědnost?
Možná to někomu z vás bude připadat jako slovíčkaření, jsem však přesvědčena, že je důležité si to ujasnit. Od toho se odvíjí zodpovědnost za křičení i pole působnosti změnit to.
Mnoho rodičů říká, že křičí, protože dítě zlobí, neposlouchá nebo dělá něco špatně. A tedy k tomu mají rozumný důvod. Tím důvodem je dítě, jeho chování. Není to tak úplně pravda.
Proč křičíme
Křičíme proto, že neumíme jinak zacházet s emocemi. Naučili jsme se takto jednat v původní rodině nebo jsme se nenaučili vůbec nakládat s emocemi, a když je toho moc, tak bouchnou. Více o tom, proč křičíme i co s tím, naleznete v e-booku zdarma Z bouchajícího papiňáku laskavou mámou.
Schválně, podívejte se teď upřímně na poslední situaci, kdy jste křičela na své děti. Myslíte si, že by se situace dala zobecnit a považovat za „křik vytvářející?“ Že jakýkoli jiný rodič by v ní křičel též? Jsem přesvědčena, že nikoli (pomineme-li krizové situace, kdy dítěti hrozí velké nebezpečí a například se řítí do silnice nebo do otevřeného ohně – to sem ale nepatří).
Možná dokonce ani vy sama byste v ní jindy nekřičela, ale byla jste tehdy hodně unavená nebo hladová či ve stresu. Nebo to vše dohromady. Vsadím se, že chování dítěte bylo jen poslední kapkou, nasedlo na něco jiného – že ještě před tím, než dítě začalo něco dělat či nedělat, co vám vadilo, vám osobně něco chybělo či přebývalo.
Nebo bylo dítě spouštěčem – svým chováním ve vás něco spustilo. A děti to umí výborně – vyhmátnout naše slabá místa, testovat hranice, dotknout se nás. Ale to vy jste vystřelila. Dítě možná lechtalo vaši spoušť, ale vy ji ovládáte. A pokud neovládáte, můžete se to naučit. Je ve Vaší moci spoušť držet a nevystřelit po něm.
Náš výbuch je vrcholem ledovce, který kouká z vody. Je vidět. Většina jeho povrchu je však skryta pod hladinou. Tam je spousta dalších pocitů, podmínek a nastavení, které k výbuchu vedly.
Pro ilustraci přikládám obrázek inspirovaný obrázkem Gottman Institutu.

Co s tím?
To je všechno pěkné, řeknete si možná. Ale co s tím? Z výše uvedeného to vyplývá.
Je-li náš problém způsoben tím, že neumíme zacházet se svými emocemi, je třeba se to naučit. Nikdy není pozdě. Naučíte-li se zacházet s vašimi emocemi, pozitivně to ovlivní všechny vaše vztahy, nejen s vašimi dětmi. A ovlivní to samozřejmě také kvalitu vašeho života. Naučit se transformovat svůj hněv, měnit jej ve svoji sílu a stát se šťastnější mámou můžete s pomocí e-booku Papiňák pod kontrolou: Jak přestat křičet na své dítě.
Abychom s emocemi mohly pracovat, musíme cítit, že je máme. Ne až tehdy, když už z nás tečou nekontrolovatelně ven, ale hned v počátku, když jsou ještě v podobě drobných pramínků a lze je vyslyšet, kultivovat a zabránit jejich proměně v tsunami. Potřebujeme se učit včas zachytávat signály emocí. Hodně nám v tom může pomoci práce s tělem.
Základem, na kterém to vše stojí, je sebepoznání. Bez něho to nejde. Když nevíme, co je pod hladinou, hrozí nám silný náraz, který zamává i s tou nejstabilnější lodí. A my se pak jen můžeme zas a znovu divit, jak to – jak to, že jsem z ničeho nic zase bouchla?!
Ono tisíce let staré řecké Gnothi seauton (Poznej sám sebe) platí stále. Děti nám v tom hodně pomáhají. Pokud uvítáte na této cestě dalšího průvodce, jsem tu pro vás.