Pusťte si článek do uší:
„Dobrý den, zajímalo by mě, jak se dítě z toho, že nechává volný průchod emocím (vzteku), naučí (nebo my jej naučíme), jak to dělat jinak než se válet po zemi nebo křičet 🙂“ napsala mi jedna žena, která sleduje mou facebookovou stránku Rosteme s dětmi.
To je velmi zajímavá otázka a proto jsem se rozhodla k ní napsat článek.
Otázka čtenářky mi evokuje další otázky: Co je to ten volný průchod emocí (vzteku)? Opravdu máme nechávat emocím vždy volný průchod? Jak reagovat na vztek našeho dítěte a jeho válení se po zemi a křik? Co jej chceme o vzteku naučit a jak to udělat?
Pojďme to vzít postupně.
Co je to ten volný průchod emocí (vzteku)?
Dnes se hodně mluví o tom, že emoce není dobré potlačovat. Zároveň je to však většinou jediný způsob, ke kterému byla většina z nás vedena, dobře ho známe a máme tendenci jej opakovat:
„Nevztekej se!“
„Uklidni se!“
„Koukej se uklidnit!“
„Hodné holčičky se nevztekají.“
„Když se budeš tahle vztekat, nikdo si s tebou nebude chtít hrát / nikdo se s tebou nebude kamarádit / nikdo tě nebude mít rád.“
Opravdu máme nechávat emocím vždy volný průchod?
Ok. Vztek by se neměl potlačovat, jak to ale dělat jinak? Nechat ho vyvalit a ničit? Už jen ta představa působí pro mnohé děsivě. A je to pochopitelné.
Tady je však důležité zmínit něco podstatného: rozdíl mezi emocí a chováním.
Je v pořádku cítit jakoukoli emoci.
I vztek. Kdykoli. Pocity je dobré nepotlačovat, tzn. nedělat, že nejsou, nesnažit se je zametat pod koberec či je barvit jinými barvami, které máme pocit, že jsou líbivější a slušivější.
Kdykoli tedy dávejme volný průchod hněvu v tom smyslu, že si uvědomme, že jsme naštvané, podrážděné, zlobíme se či máme chuť se vztekat, když se tak cítíme. A zároveň to přijměme, že je to tak v pořádku. Že to tak můžeme cítit. I když bychom třeba raději cítily něco jiného.
Ano, vytočila vás úplná prkotina – čistě oblečené dítě se minutu po převlečení ušpinilo; druhé dítě vás nevnímá; syn si libuje ve fekálním humoru atd. Možná byste chtěla být víc nad věcí, ale momentálně cítíte hněv. Je to v pořádku. Můžete ho cítit a můžete cítit i vztek nebo odpor k tomu, že ho cítíte. To všechno je v pořádku.
Dávat volný průchod jakémukoli chování pod vlivem hněvu/vzteku však nedoporučuji.
Emoci mohu cítit, ale nemusím z ní jednat. Mohu volit – kdy vybiji napětí a stresové hormony z těla vzniklé danou emocí i jakým způsobem.
Můžete cítit vztek a přesto nemusíte křičet, vyhrožovat, ponižovat atd. Máte volbu, jak budete jednat. Jsou situace, kdy je vhodné se razantně ohradit, ale způsob, jakým to uděláte, je vždy na vás. Vy o něm rozhodujete.
A pokud máte pocit, že nerozhodujete, že z vás slova či tóny letí samy, dřív než stačíte zasáhnout, tak vězte, že nad nimi kontrolu mít můžete. Bude to nejspíš vyžadovat nějaký čas a cvik, ale dá se to naučit. Nikdy není pozdě.
Někdo to možná zvládne sám, jiný bude potřebovat pomoc. Kdo uvítáte pomoc či chcete rychlejší pokroky, než když se budete snažit samy, můžete se to naučit krůček po krůčku v on-line kurzu Jak méně křičet a žít ve větší harmonii. Věnuji se tomu také v rámci individuálních konzultací a terapií, které jsou ušity na míru přímo vám.
Tolik významný rozdíl mezi emocí (kterým doporučuji dávat volný průchod ve smyslu uvědomovat si je a nepotlačovat je) a mezi chováním pod vlivem emoce (kde je vhodné zapojit seberegulaci a vědomou volbu).
To se však týká hlavně dospělých.
Vztek u dětí
Dětský mozek se však postupně utváří, rozumové schopnosti dětí nejsou ještě zcela vyvinuté a jejich schopnost seberegulace je omezená.
To znamená, že nemůžeme očekávat, že budou s to reagovat stejně jako dospělí (nehledě na to, že i mnoho dospělých má často problém nenechat se vláčet svými emocemi).
Velký význam má, jak my reagujeme na vztek a jeho projevy:
- Jednak, jak reagujeme na to, když se ony vztekají
- i to, jak reagujeme na naše pocity vzteku (jsme pro ně vzorem a děti se nejvíc učí nápodobou).
Jsme-li s to reagovat s klidem a přijímat jakékoli jejich emoce, pomáháme jim, aby se je naučily i ony přijímat a emoce pro ně nebyly ohrožující a děsivé.
A jak jim pomůžeme tím, že je necháme válet se po zemi nebo křičet? Máme jim to umožňovat?
Zde nastává často paradox. Chceme po svých dětech, aby se uklidnily, ale zároveň jim znemožňujeme udělat to způsobem, který je pro ně přirozený a k uklidnění vede. Válení se po zemi i křičení je způsob, jak se uklidnit. Velmi dobrý způsob.
Dítě tak vybíjí přebytečnou energii, která se nashromáždila během stresové reakce vyvolané silnou emocí. Dostává tak z těla přebytečné napětí i stresové hormony. Uzemňuje se, kotví se, navrací se k sobě a ke svému klidu. Uklidňuje se.
Je tedy vhodné nechat ho tím projít. A být mu přitom oporou – to je být na blízku, zůstat klidná a přijímající (můžete například pojmenovat, co asi cítí, a jen opakovat, že je to v pořádku a že tam jste s ním).
V této chvíli stejně nemůžete dělat nic moc jiného – jakákoli snaha výchovně působit se mine s účinkem. Rozumová část mozku je při záchvatu vypnuta. A pokud to v danou chvíli nevydržíte a zařvete nebo ho plácnete přes zadek, dítě možná přestane, protože se lekne, ale jeho stres se tím jen zvyšuje a vypustí to někdy později nebo v jiné podobě (třeba nemocí). Zároveň ho tím vedete k potlačování emocí.
To ale neznamená, že máte nechat dělat dítě cokoli. Pokud je chování dítěte destruktivní, chce ubližovat druhým nebo hrozí, že si samo ublíží, je vhodné zasáhnout. Zarazit ruku/nohu, případně ho celého chytnout a držet. Pevně, ale zároveň láskyplně stanovit hranici.
Když ho necháte záchvatem projít a jen jste poblíž (klidná a přijímající), případně ho držíte a ono z vás cítí klid i přijetí, učí se tím, že jakkoli některé jeho emoce vypadají děsivě, jsou v pořádku a ono samotné je v pořádku. To je hodně důležité. V jeho mozku se tím vytvářejí nervové dráhy, které mu postupně pomohou se samo a dřív uklidnit.
Některým scénám dětí lze samozřejmě i vhodně předcházet.
Takže shrnutí a pokus o co nejstručnější odpověď
„Jak se dítě z toho, že nechává volný průchod emocím (vzteku), naučí (nebo my jej naučíme), jak to dělat jinak než se válet po zemi nebo křičet?“
Tím, že necháte volný průchod emocím (vzteku) dítěte, se dítě učí, že jakoukoli emoci může cítit a že je to tak v pořádku. Rozlišujme však mezi emocí a chováním. To, že dítě může cítit cokoli, ještě neznamená, že se může chovat jakkoli.
Co se chování týče, je vhodné nastavovat hranice a chování dítěte postupně směřovat – avšak adekvátně jeho věku.
Válení se po zemi i křik jsou způsoby dítěte, jak se uklidnit a mají své opodstatnění.
Lze však dítě učit i jiné způsoby reagování a chtě nechtě to děláme tím, jak my samy reagujeme ve víru hněvu. Hodně jej učíme i tím, jak na jeho záchvaty reagujeme. Jsme-li schopny zůstat při nich v klidu, laskavé a přijímající, dítě se tím učí se samo rychleji uklidňovat (tím, jak se mu upevňují spoje v mozku).
Dává vám to smysl? Máte k tomu ještě nějaké otázky?
K přijetí, prožití a transformaci hněvu používá nejen techniky práce s myslí, ale i s tělem. Zahrnutí těla umožňuje rychlejší a efektivnější změny.
Inspiruje, jak růst se svými dětmi i se svým hněvem.
Je autorkou e-booku Papiňák pod kontrolou: Jak přestat křičet na své dítě, meditace Dobrá máma a on-line kurzu Jak méně křičet a žít ve větší harmonii se sebou samou i se svými dětmi.
Její příběh si můžete přečíst zde.
