Pomoc! Mé dítě je agresivní.

Začalo být vaše dítě agresivní? V tomto článku najdete vysvětlení proč i návod na to, co dělat, aby nebilo, nekousalo či jinak nenapadlo ostatní děti či zvířata.

Pravidelně dostávám dotazy týkající se agresivity vašich dětí. Mým hlavním tématem, kterému se věnuji, je sice hněv matek, ale jelikož matky a jejich děti jsou spojené nádoby, rozhodla jsem se věnovat jeden článek i tomuto tématu. Soudě dle množství dotazů vás dost trápí.

Mé dítě začalo být agresivní. Kouše/štípe/bije ostatní děti. Domluva nepomáhá. Co s tím? Tak by se dala shrnout a zobecnit většina dotazů.

Hněv, vztek i jistá míra agrese jsou normální

Předně považuji za důležité říct, že hněv, vztek a dokonce i jistá míra agrese jsou normální a potřebujeme je k životu. Nemělo by být tedy naším cílem snažit se je úplně potlačit a sprovodit je ze světa dítěte (např. říkat dítěti, že je špatné cítit hněv).

Je však třeba naučit se je usměrňovat

Na druhou stranu musíme dát samozřejmě dětem jasné mantinely ohledně jejich chování, agresivitu se musí naučit usměrňovat. Není v pořádku, když dítě ubližuje jinému dítěti nebo mu bere hračky.

Proč se dítě chová agresivně?

Nejčastějším důvodem agresivního chování je hněv. Dítěti se nedostává něco, co by chtělo – mohou to být věci, hračky, ale i třeba uznání, ocenění, dostatek pozornosti či (dle něj) spravedlivé zacházení. Je frustrované a reaguje agresivně.

Malé děti neumí regulovat své emoce, souvisí to s vývojem jejich mozku. Musíme je to naučit my rodiče. A nejlépe tak, že umíme sami regulovat své emoce a jsme jim dobrým vzorem. 😉 Samo o sobě to ale většinou nestačí.

Co tedy dělat?

V případě, že uvidíte nějaký násilný atak vašeho dítěte vůči jinému dítěti (nebo třeba i zvířeti), či lépe ještě předtím, než k němu dojde, doporučuji:

1. Pojmenovat, co se děje

Například:
Vidím, že by sis také chtěl hrát s tím bagrem, který má teď tvůj kamarád a zlobíš se, že ti jej nechce dát.
Vnímám, že jsi naštvaný, že ti Honzík právě vlezl do tvé dráhy.
Á, líbí se ti, jak před tebou kočka utíká. Chtěl by ses s ní honit, že?

2. Jasně stanovit hranice, co už není přípustné

Nebijeme se ale.
Nekoušeme se.
Nemůžeme vzít někomu jinému jeho hračku.
Nemůžeš ale do Honzíka strčit tak, že spadne.
Nemůžeš ale kočku chytat za ocas a tahat ji / zahánět do kouta.

Stačí krátce, jasně, ale laskavě. Čím mladší dítě, tím méně dlouhého vysvětlování.

3. Dát pozitivní možnost řešení situace, případně se na ni ptát (u starších dětí)

Jestli jsi hodně naštvaný, klidně si zadupej.
Jestli chceš do něčeho bouchat, můžeš tady do písku.
Můžeš si zkusit zaskákat a vyklepat ze sebe ten vztek.

Je dobré umožnit dítěti vybít svůj vztek tělesně. Pomůže mu to zbavit se rychleji napětí v těle i odbourat toxické látky, které při stresu vznikají. Více o tom, co probíhá během hněvu v těle a jak to využít pro rychlejší zklidnění se můžete dočíst v e-booku Papiňák pod kontrolou: Jak přestat křičet na své dítě.

U dětí starších tří let je dobré zapojit je do hledání řešení. Například tím, že jim položíme otázku:

Ty by sis chtěl hrát s tím bagrem, ale teď si s ním hraje tvůj kamarád. Napadá tě, co by si s tím mohl dělat?
Máš nápad, jak by to šlo řešit?

Co zvyšuje hněv i agresivní chování?

Situační jevy

Hněv a pohotovost k agresivitě mohou zvýšit situační jevy jako únava, hlad, žízeň, nedostatek fyzického pohybu, stísněné prostředí, horko, hluk.

Pokud víme, že je dítě unavené, přetažené, možná i hladové, nemá moc cenu dlouze vyzvídat, co se děje, proč se tak chová, a vysvětlovat mu, co by se mělo a nemělo a proč. Stačí být opravdu stručný, dát jasné mantinely a nechat dítě vyvztekat s tím, že tu jsme pro něj (samozřejmě, aniž by při tom ohrožovalo někoho jiného) a vyhnout se náročnějším požadavkům do doby, než budou opět nasyceny jeho základní potřeby.

Zvýšená hladina testosteronu

Zvýšení agresivity lze také většinou zaznamenat u kluků mezi 4. – 5. rokem, kdy se zdvojnásobuje hladina testosteronu v jejich těle.

Asi jediné, co se s tím dá dělat, je dopřát jim dostatek pohybu a možnost fyzického vybití jejich energie. Kluci milují potyčky, přetahování se, boxování, zkoušení vlastních sil. Je dobré jim to umožnit.

Zkušenost z minulosti

Vliv na to, zda se dítě začne či nezačne chovat agresivně, má i zkušenost z minulosti. Pokud dítě vidělo, že se někdo choval agresivně a že se mu dané chování vyplatilo (daná osoba získala, co chtěla), bude mít samozřejmě tendenci to také opakovat.

Nemůžeme dítě izolovat od světa a zabránit, aby nikdy nevidělo násilné chování. Můžeme však v případě, že jsme s ním, danou situaci okomentovat, a tak korigovat jeho vnímání situace. I z tohoto důvodu je hodně důležité, aby malé děti nekoukaly samy na televizi či na pohádky, které rodiče neznají. Pokud už jim rodiče televizi či pohádky pouští, je důležité, aby věděli, co přesně se na obrazovce odehrává.

Jeden slavný výzkum vědců Bandury a Walterse (1973) prokázal, že děti, kterým byl promítnut film, ve kterém se herci chovali agresivně k hračkám, se poté chovaly k hračkám též mnohem agresivněji než děti, kterým byl promítnut film, ve kterém se herci chovali k hračkám mírumilovně.

V tomto kontextu je důležité si uvědomit, že nejde jen o to, jaké chování vidělo dítě u jiných dětí či lidí, ale že největší význam pro něj má, jak reagují jeho rodiče – na jeho chování i na okolní situace. Asi netřeba říkat, že násilně bojovat za mír není úplně ono. Je absurdní, vlepí-li rodič dítěti výchovný pohlavek za to, že uhodilo jiné dítě.

Čím lépe umí rodič sám regulovat své emoce, tím snáz se to od něj může naučit jeho dítě. Neznamená to, že jste špatný rodič, nejste-li s to vždy reagovat se stoickým klidem. Dítě potřebuje živého rodiče, který cítí emoce, netřeba být věčně se usmívající vymeditovanou svatou matkou, kterou nikdy nic nerozhodí. Naopak, jen od rodiče, který se někdy nechá více unést emocí, se může dítě naučit uznat, že jsem se nechal unést a napravit to (omluvit se, příp. víc vysvětlit).

Předpokladem regulace emocí je jejich uvědomění. Čeho si nejsme vědomi, to nemůžeme kontrolovat a jsme tím ovládáni. Pokud naše dítě ubližuje někomu jinému, může nás to zaplavit nejrůznějšími emocemi – strachem, jestli nemám dítě násilníka a co z něj vyroste; studem či pocity viny za to, jak se mé dítě chová; vztekem, že už zas není schopen si normálně hrát a musí někoho mydlit; naštváním, že zas musím zasahovat a něco řešit; znechucením, kolikrát už jsme tohle probírali… atd. Je dobré být si těchto emocí vědom, uznat je a zpracovat, případně odreagovat si je. Jinak snadno přejdou do našeho chování vůči dítěti a budeme zbytečně útoční a snadno také sklouzneme do agresivního chování.

V případě náhlého vzniku, zvažovat širší pozadí

Pokud se objevila u vašeho dítěte agresivita najednou ve velké míře, zamyslela bych se nad tím, zda nedošlo k nějakým změnám, které mohou dítě frustrovat (nové hlídání, začátek docházky do mateřské školy, méně času s rodiči, náročné období v rodině, jiný režim spánku, nové kroužky a přemíra podnětů, narození sourozence apod.). Najdete-li takovou změnu, je dobré popřemýšlet, jak by bylo možné dítěti pomoci s adaptací na tuto změnu. Jeho agresivní reakce může být signálem, že potřebuje pomoc s přijetím a přizpůsobením se nové situaci.

Je opravdu třeba zasahovat? Není to jen období, které samo přejde?

Ano, jsou období, kdy může být agresivita u dětí intenzivnější a kdy méně, ale rozhodně bych nečekala na to, až to samo přejde. I když jsou agresivní výpady dětí náročné, je to úžasná příležitost učit je zacházet s jejich emocemi a kooperovat s ostatními. Navíc, pokud nezasáhnete, budujete v dítěti vzorec, že toto chování je funkční a může jej dál používat.