Můj syn chce se mnou poslední dobou hrát stále hry, ve kterých požaduje, abych svým panáčkem střílela po jeho panáčkovi a on toho mého pak zastřelí. Je fascinován nehodami, požáry, bombami, poslední dobou dokonce atomovými. Při hrách chce střílet a zabíjet lidi. Jeho hry obsahují poslední dobou víc násilí. Co to znamená? Co je v pozadí? Děláme jako rodiče něco špatně? Mám to s ním hrát?

To je příběh plný otázek, který se ke mně nedávno dostal. Odpovědi budou možná zajímat i vás. Pokud máte doma kluka či jich máte dokonce více, pravděpodobně to také znáte.

 

Co to znamená, když jsou hry dítěte plné násilí?

Ano, jistě, může to poukazovat na to, že dítě bylo samo vystaveno násilí či něčemu těžkému, co potřebuje zpracovat formou hry. Nebo že nějakému násilí přihlíželo.

Ve většině případů to ale neznamená nic patologického.

Hrát si s klacky či maketami zbraní, střílet, šermovat, zatýkat a ano, i zabíjet v rámci hry je pro kluky normální.

Ať se nám to líbí nebo ne (a nám ženám se to většinou nelíbí), jsou zbraně, zatýkání, střílení a zabíjení součástí světa, ve kterém žijeme.

Přijměme, že v našich životech existují obě polarity – láska i nenávist, jemnost i krutost, život i smrt. Vše tu má své místo.

Navíc, klukovi z úvodního příběhu, je něco přes 4 roky. Ve čtyřech letech se prudce zvyšuje množství testosteronu v klučičím těle (Steve Biddulph ve své knize Výchova kluků píše o zdvojnásobení). Je přirozené, že kluci v tomto věku začínají projevovat větší zájem o mužský svět a jsou bojovnější.

Mám ho nechat si tak hrát?

Ano.

Hra je výborným způsobem, jak mohou děti ventilovat přebytečné napětí, zpracovat si různé zážitky i si osahat temnou polaritu života.

Někdy se maminky bojí, že děti, které v rámci hry projevují agresi či násilí, budou k těmto projevům více tíhnout i později v reálném životě a mohly by z nich vyrůst násilníci či vrazi.

Já bych naopak viděla jako nebezpečné, když dítě nemá možnost prožívat nejrůznější emoce a osahávat si je i reakce na ně třeba právě v rámci hry. Když nemá, jak ty méně líbivé pocity prožít, když se nemůže vybít, upouštět a je nuceno své pocity potlačovat. To jsou pak ty tiché nenápadné a „hodné“ děti, které nevypadaly, že mají problém, a pak jednoho dne to rupne a postřílí půlku školy.

Nezapomeňme, že agresivita je součástí lidské přirozenosti. Je nezbytná pro přežití. Pomáhá nám chránit se před ohrožením i se prosadit.

Samozřejmě není třeba vždy hrubé agrese, ale abychom mohli její projevy kultivovat, musíme mít možnost si ji ohmatat, seznámit se s ní, zažít ji a k tomu slouží dětská hra výborně.

Pozor, nemyslím tím nechat dítě někomu reálně ubližovat. Hlavně mladším dětem je někdy třeba vysvětlit, že některé věci už bolí a ukázat jim, co je v rámci hry ještě povolené a co už ne.

Pokud však nikomu neubližují, dovolte jim být destruktivní a bořit vlastní stavby z písku, být agresivní a postřílet všechny lego panáčky apod.

Je-li pro vás těžké dovolit dítěti si takto hrát, zkoumejte, co je za tím. Nejčastěji v sobě najdete nějaké strachy, na které je dobré si posvítit. Jinak mohou zbytečně narušovat váš vztah s vaším synem a přespříliš limitovat vás i jeho.

Mám to s ním hrát?

Doporučuji to aspoň někdy zkusit a sledovat, jak vám to jde nebo co vám brání to s ním hrát.

Možná tam najdete hodnou holčičku, která ví, že něco takového se dělat nemá, není to správné. A možná i spoustu dalších přesvědčení k tomu navázaných typu: Je to vážné. O tom se nežertuje. S tím bychom si neměly zahrávat.

Je to ale opravdu tak? Slouží vám tato přesvědčení? Moje zkušenost je, že s čím si nejsme schopny hrát, tam bývá nějaký zádrhel, nějaké téma.

Možná tam najdete vlastní strachy. Strach ze smrti. Strach z krutosti světa. Strach z vlastní krutosti (připuštění, že já sama bych v sobě mohla mít krutost, může být hodně děsivé). Strach z vlastní temné stránky.

Nenamlouvejme si, že k nám ženám to nepatří. Že boj a krutost jsou jen výsadou mužů. Říká vám něco Lilith nebo Kálí? I to jsou naše aspekty.

Na druhou stranu naším úkolem opravdu není hrát s našimi syny násilné hry. Nebránila bych se tomu úplně, pozorovala bych to, využila to k sebepoznání a seberozvoji. Nechodila však příliš proti sobě. Tu větší část her bych přenechala mužům.

Povolejme muže

Kluci potřebují muže. Čím jsou starší, tím víc. Oni jsou způsobilejší na to to s nimi hrát. Pravděpodobně si tak sami v dětství hráli, nepřijde jim to tak divné a možná je to bude dokonce i bavit. 😉

Pomozte dítěti uvolnit napětí

Často může být agresivní chování vůči vám (nejen) ve hře voláním o pomoc. Dítě potřebuje uvolnit nějaké své přetlaky či těžké emoce a neví, jak na to. Zkuste mu dovolit, aby bylo v rámci hry ten silnější a reagujte výrazně (dramaticky) na jeho výpady.

Pokud jen naznačuje prstem či pistolí, že po vás střílí (nebo po vašem panáčkovi), projevte výrazný strach či umírejte s výrazným slovním i emočním doprovodem (typu: Pomóóóc! Já se bojím! Zachraňte mě někdo! On mě snad zastřelí. …Au, au, au! Ojojoj! Zasáhlo mě to. Padám k zemi. Umírááám!)

Pokud by dítě mělo reálné výpady vůči vám (uhodilo vás, kouslo, štíplo), zkuste najít něco, čím by vás mohlo „uhodit“ symbolicky, např. můžete hrát polštářovou či sněhovou bitvu, lze použít i plyšové či nafukovací balónky nebo do koule zmačkaný papír. Opět nechte hlavně dítě útočit a přehrávejte své reakce strachu, slabosti, poražení.

Dítě by vaše reakce neměly vyděsit, ale pobavit. Podaří-li se vám hrát to tak, že se dítě bude smát, pomůžete mu uvolnit napětí i zlepšit váš vzájemný vztah.

 

Zajímá vás téma? Máte k tomu ještě další otázky?

Pokud vás trápí hněv či agresivita – vaše nebo vašich dětí, neváhejte využít mých služeb.

 

Více o mocenských hrách najdete například v knize Vychováváme děti a rosteme s nimi od Naomi Aldort.

O bojových hrách k uvolnění přirozené bojovnosti kluků (i divokosti některých dívek) píše pěkně Honza Venzar v e-booku Tři pilíře ke kultivaci klučičí divokosti: Prevence agresivity mladých raubířů.

 

Jaké jsou vaše zkušenosti s agresivitou dětí v rámci her?

Pavla Kupčo

Psycholožka, bodyterapeutka a matka. Na základě svých zkušeností (osobních i profesních) pomáhá ženám lépe zvládat jejich emoce, aby nemusely bouchat vzteky a křičet na své děti. Pomáhá jim zažívat více klidu, lásky a harmonie.

K přijetí, prožití a transformaci hněvu používá nejen techniky práce s myslí, ale i s tělem. Zahrnutí těla umožňuje rychlejší a efektivnější změny.

Inspiruje, jak růst se svými dětmi i se svým hněvem.

Je autorkou e-booku Papiňák pod kontrolou: Jak přestat křičet na své dítě, meditace Dobrá máma a on-line kurzu Jak méně křičet a žít ve větší harmonii se sebou samou i se svými dětmi.

Její příběh si můžete přečíst zde.

Chcete se podělit o své dojmy a zkušenosti? Máte dotaz? Pište do komentářů:

comments

Níže zadejte své křestní jméno a e-mail

 

Pošlu Vám e-book Z bouchajícího papiňáku laskavou mámou. A spolu s ním získáte i pravidelnou dávku inspirace, jak žít šťastněji a vyrovnaněji (nejen) s dětmi.

 

 

Váš e-book už je na cestě k vám!