Pokud raději posloucháte než čtete, můžete si článek přehrát ve zvukové podobě zde:

Přemýšlím, proč je někdy tak těžké být mámou.

Vidím před sebou řadu situací (ze svého života i ze života svých klientek), které byly hodně náročné, ale nemusely by být, kdybychom věděly, znaly, chápaly…, jenže my netušily.

Toto považuji za největší nedostatky:

1. Neumíme zacházet s emocemi

A je to pochopitelné. Nikdo nás to neučil a ani jsme to neměly moc od koho odkoukat.

Navíc mnoho z nás bylo v dětství vedeno k popírání nebo alespoň zlehčování emocí, takže je pro nás někdy těžké je vůbec vnímat a přikládat jim váhu.

Jsme schopny věřit, že na nějaký pocit nemáme právo jen proto, že našemu rozumu přijde nepatřičný, nehodící se či neadekvátní svoji intenzitou.

Jenže pocity jsou vždycky pravdivé. Dokonce jsou to nejpravdivější, co máme. To, co cítíme v těle, to žijeme. Nikoli to, jak to okecáváme, jak si to vysvětlujeme, jak to interpretujeme.

Ano, i naše myšlenky nás ovlivňují, ale prostřednictvím pocitů, které v nás vzbuzují.

Zrušme už konečně v našich životech monopol rozumu a racionálna a dopřejme dostatečný prostor emocím. Dovolme si cítit to, co cítíme. Cokoli cítíte je v pořádku. To, co ubližuje, nejsou nikdy pocity samy o sobě, ale to, jak k nim přistupujeme a jak na jejich základě jednáme. A to lze měnit. Lze se naučit s nimi zacházet líp.

Chcete-li umět lépe vnímat své pocity, naslouchat jim a pracovat s nimi (zejména s hněvem) tak, aby vám byly ku prospěchu, můžete se to naučit zde. Čekají nás tam uvědomovací cvičení a mnoho praktických technik na práci s hněvem.

Jen když to budeme umět my samy, můžeme to učit i své děti. Vyplatí se to tedy hned dvakrát – nejen kvůli sobě, ale i kvůli našim dětem.

2. Zapomínáme na sebe

„Mami, mám hlad!“ „Chci polívku.“ „Je to horký, já to nechtěl horký!“ „Bééééééééé!“ „Ale já jsem nechtěl polívku!“ „Uááááááááá!“ „Nééé, já jsem si to pití chtěl nalít sám!“ „Bééééééééé!“ „Uááááááááá!“ „Mně to bryndá… Mně to padá!“ „Bééééééééé!“ „Uááááááááá!“ „Mami… mami… mamíííííííí!“

Staráme se, skáčeme kolem dítěte, zajišťujeme všechny jeho potřeby. Dokonce se snažíme je předjímat, abychom je zvládly včas uspokojit.

A často u toho zapomínáme na sebe. Vůbec, ale vůbec nevnímáme, jak se u toho cítíme, co se děje v nás.

Ještě udělat večeři pro manžela. Dochází brambory, nezapomenout zítra koupit brambory. A také se musí zaplatit ty synovy obědy. Ohříváme polévku; vysvětlujeme, proč je horká a omlouváme se, že jsme ji neodstavily dřív; přisunujeme a odsunujeme dětskou židli; podáváme lžičku; utěšujeme.

A vůbec neregistrujeme, že u toho skoro nedýcháme. Že tu lžičku držíme křečovitě a nejraději bychom s ní bouchly do stolu. Že máme taky hlad a jsme unavené – celý den jsme na nohou. A strašně, strašně moc bychom teď potřebovaly trochu klidu místo toho neustálého jekotu, brečení a křičení.

Chodíme přes sebe, přes svoje hranice. Říkáme ano, i když bychom chtěly říct ne, protože máme pocit, že nemáme na vybranou. Kdo jiný by to, sakra, udělal?

A tak se někdy i obětujeme. A některé navíc věříme, že o tom to mateřství přeci je.

Ještě můžeme být rády, že nám občas manžel pohlídá dítě, abychom mohly zajet na preventivní prohlídku k lékaři či na úřad. A někdy i pomůže s nádobím. Jen to brblání, proč všechny schůzky a kontroly nezvládáme společně s dítětem a že jsme neschopné, když za celý den nejsme schopné umýt nádobí, je třeba si moc nepřipouštět.

Ty výrazy, že nám muž „pomáhá“ s „našimi“ dětmi (které jsou ale stejně tak jeho) a s „naším“ nádobím už nám ani nepřijdou divné. Je přeci jasné, že tohle je všechno naše práce. Muž je tu od toho, aby pracoval! My můžeme pracovat též a je to záslužné, ale je třeba k tomu stihnout děti, domácnost a vše ostatní.

A pak „najednou“, „z ničeho nic“ boucháme. A diví se manžel a diví se děti a někdy jsme i my samy překvapené, kde se v nás bere ta hysterie „pro nic za nic“.

Výše uvedené se dá změnit. Není to vždycky lehké, ale jde to.

V znovu otevřeném on-line kurzu Jak méně křičet a žít ve větší harmonii se sebou samou i se svými dětmi budeme mimo jiného probírat, jak na to. Pojďte do toho s námi.

Mateřství nemusí být oběť. Mateřství může být naplňující a lze si ho užívat. …Když víte, jak zmírnit tlak, který na sebe klademe, jak pracovat s očekáváními a představami o tom, jaké bychom měly být a co bychom měly dělat. Když víte, jak si to zbytečně nekomplikovat.

3. Používáme zastaralé a ne úplně účinné výchovné metody

A to hlavně na sebe.

Jasně, že i ve vztahu k dětem to občas sklouzne někam, kam bychom nechtěly. Byly jsme vychovávány většinou jinak, než jak chceme vést naše děti. Většina z nás nemá kolem sebe vzory, které by mohla denně napodobovat a od kterých by bylo možné se učit v každodenním životě. A ty moudré knížky někdy sice krásně radí, ale v realitě to tak hladce většinou nejde.

Ale snažíme se. Opravdu děláme maximum, abychom se vyhnuly trestům, protože víme, že nevedou tam, kam bychom chtěly. Raději zkoušíme motivovat, vysvětlovat, domlouvat se a hlavně napojit se na dítě, naslouchat mu a respektovat jej.

Děláte to však i vůči sobě? Já měla před několika lety silný aha-zážitek, kdy jsem si uvědomila rozdíl mezi tím, jak jednám se synem a jak jednám se sebou samou.

U syna se fakt snažím, ale sobě – Pavle – by mne nenapadlo večer říkat tak, jak říkám synovi, že ji mám ráda, co pěkného jsme spolu ten den prožily a užily si, co vše na ní obdivuji a jak jsem vděčná za to, že je tu s námi.

Stejné je to s nasloucháním a respektováním – potřeb i pocitů. Dlouho byly ty synovy na prvním místě. Až to bylo neudržitelné a já byla tak frustrovaná a vyčerpaná, že jsem bouchala jak papiňák a křičela.

Také na konzultacích vnímám, kolik žen se sebou vede drsné vnitřní dialogy. Tolik napomínání se, někdy i ponižování, vyčítání a příkazů, které rozhodně neoplývají respektem ani porozuměním… Tak by určitě za normálních okolností se svými dětmi nemluvily. Se sebou tak ale mluví.

Pojďme to změnit. Pojďme být k sobě laskavější. Bude pak pro nás snazší být laskavější i ke svým dětem a být přesně tou mámou, jakou toužíme být.

K laskavosti k sobě vás povedu 6 týdnů (to je dost dlouhá doba na to, abyste konečně pocítila změnu) v tomto on-line kurzu. Nepotřebujete nic víc než krátké připojení k internetu, 1-2 hodiny týdně na vypracování úkolů a odvahu měnit se, dovolit si být šťastnější a žít ve větší harmonii se sebou samou i s ostatními.

Vést i nechat se vést a být dobrým vzorem

Článek jsem nazvala 3 největší chyby při výchově dětí, ale víc než o dětech a jejich výchově jsem psala o nás matkách a našem přístupu k emocím a k sobě. Vím. Mám za to, že to spolu velmi úzce souvisí. Podle mne nemůžeme druhé dovést o moc dál, než kam jsme schopny dojít my samy. I když je otázka, kdo koho vlastně ve vztahu rodič – dítě vede. Někdy možná vedou spíš naše děti nás, necháme-li se vést. V určitých chvílích a v určitých oblastech. I tak je ale dobré být jim dobrým vzorem. Přebírají od nás mnohé.

 

Co si o tom myslíte vy? Vnímáte stejné chyby při výchově dětí či jiné / další? Budu ráda za vaše příspěvky v diskuzi pod článkem.

Pavla Kupčo

Níže zadejte své křestní jméno a e-mail

 

Pošlu Vám e-book Z bouchajícího papiňáku laskavou mámou. A spolu s ním získáte i pravidelnou dávku inspirace, jak žít šťastněji a vyrovnaněji (nejen) s dětmi.

 

 

Váš e-book už je na cestě k vám!

Níže zadejte svůj e-mail.

Pošlu Vám e-book Z bouchajícího papiňáku laskavou mámou. A spolu s ním získáte i pravidelnou dávku inspirace, jak žít šťastněji a vyrovnaněji (nejen) s dětmi.

Vaše osobní údaje (jméno, e-mailová adresa) jsou u mě v bezpečí a budu (Mgr. Pavla Kupčo, IČ: 04883187, se sídlem K parku 298, 251 01 Nupaky) je na základě vašeho souhlasu zpracovávat podle zásad ochrany osobních údajů , které vycházejí z české a evropské legislativy.

Stisknutím tlačítka vyjadřujete svůj souhlas s tímto zpracováním potřebným pro zaslání e-booku a dalších newsletterů ode mě, které se budou týkat souvisejícího tématu.

Svůj souhlas můžete kdykoli odvolat kliknutím na tlačítko ODHLÁSIT v každém zaslaném e-mailu.

You have Successfully Subscribed!